Sekery, po jejichž úderu zvoní les, a ty ozvěny! Ozvěny prchající z jednoho středu jak koně. Míza tryská jak slzy, jak voda toužící znova scelit své zrcadlo nad skálou, která se drobí a mění, bílá lebka, pozřená zeleným plevelem. Po letech je potkávám na silnici – – slova vyprahlá a bez jezdců, neúnavný klapot kopyt. Zatímco ze dna tůně životu vládnou utkvělé hvězdy.
Vyšlo na albech
