K

Květy

říkáš mi, že jsi jako kominík
umazaná od černejch věcí
klopýtáš vyděšeně po střechách
a hlídá tě jenom měsíc
    
a všechny půdy zavřený
nevíš jak vrátit se dolů
myslíš na vanu a šampón
a bílé ubrusy stolů
    
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct
    
váhání prokvétá
žlutými listy
do koberce lesů
váhání prokvétá
pomalým rezavěním strojů
    
jindy se cítíš jako čumák krysí
zavalená ve sklepě uhlím
zatínáš do země drápy dlouhý
a svaly máš úplně ztuhlý
    
já ale slyším jak dýcháš
stoupá to světlíkem vzhůru
a obloha oloupává dech
a rafičkama krájí mu kůru
    
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct
    
váhání prokvétá
žlutými listy
do koberce lesů
váhání prokvétá
pomalým rezavěním strojů
    
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct
    
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct
ale dřív než bude pozdě
tak musíš to říct