říkáš mi, že jsi jako kominík umazaná od černejch věcí klopýtáš vyděšeně po střechách a hlídá tě jenom měsíc a všechny půdy zavřený nevíš jak vrátit se dolů myslíš na vanu a šampón a bílé ubrusy stolů ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct váhání prokvétá žlutými listy do koberce lesů váhání prokvétá pomalým rezavěním strojů jindy se cítíš jako čumák krysí zavalená ve sklepě uhlím zatínáš do země drápy dlouhý a svaly máš úplně ztuhlý já ale slyším jak dýcháš stoupá to světlíkem vzhůru a obloha oloupává dech a rafičkama krájí mu kůru ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct váhání prokvétá žlutými listy do koberce lesů váhání prokvétá pomalým rezavěním strojů ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct ale dřív než bude pozdě tak musíš to říct