snáší se šedý prach
na Krušné hory
práší se ze srdcí
a každý poryv
chladného větru
pozvedá závoj
z popílku, který
žene se trávou
    
kdo bere ze země
měl by i vracet
kdo bere ze srdcí
měl by vše poctivě splácet
z oblohy bezedné
hlídá nás slunce
jak bílý racek
    
krvavé jizvy
na tvářích heren
města se sama
z nelásky hyzdí
nikdo z nás neví
odkud se berem
a kam
    
saháme opile
po cizím teple
šedivý popílek
na žlutých stéblech
namísto zrcadla
stačí tu leckomu 
strhaný plakát
    
odkud se berem? 
a kam?
    
ale nikdo není zotročený
dokud přemáhá strach
věci měnit...