snáší se šedý prach
na Krušné hory
práší se ze srdcí
a každý poryv
chladného větru
pozvedá závoj
z popílku, který
žene se trávou
kdo bere ze země
měl by i vracet
kdo bere ze srdcí
měl by vše poctivě splácet
z oblohy bezedné
hlídá nás slunce
jak bílý racek
krvavé jizvy
na tvářích heren
města se sama
z nelásky hyzdí
nikdo z nás neví
odkud se berem
a kam
saháme opile
po cizím teple
šedivý popílek
na žlutých stéblech
namísto zrcadla
stačí tu leckomu
strhaný plakát
odkud se berem?
a kam?
ale nikdo není zotročený
dokud přemáhá strach
věci měnit...
