Za nádražím na valu, když jede ještě pomalu 
já do rychlíku hbitě naskočil 
a našel vagón salónní pohovku a polštář v ní 
a jako Rothschild se tam rozvalil.

Načapal mě průvodčí, dlouze mně kouk‘ do očí: 
Kdo jste, pane? Tohle není fér! 
Řek‘ jsem: Jak to, že to nevíte vy nádražáckej prevíte, 
říkají mi Černej pasažér!

Rf.: - Pasažér, pasažér, z vlaku letí černej pasažér.

Jedna pěkná panička mě pozvala do teplíčka 
a ve svým loži pípla: chlapče pojď! 
Kdo čekal, že nás zaskočí ve dveřích klíčem otočí 
a na prahu se zjeví její choť.

Já čekal, že zaútočí on houk‘ mi přímo do očí: 
Kdo jste, pane? Tohle není fér! 
Řek‘ jsem: Jak to, že to nevíte vy parohatej prevíte, 
říkají mi Černej pasažér.

Rf.: - Pasažér, pasažér, z okna letí černej pasažér.

Já ušel další cesty kus, pak vyšplhal na černej vůz 
a v dlouhý truhle rozhod jsem se spát. 
Když ráno kohout kokrhá, tak dech mi nějak zadrhá 
je všude tma a já nemůžu vstát.

Do tý truhly veliký někdo zatlouk‘ hřebíky. 
Funebráci, tohle není fér! 
Schvátila mě panika marně buším do víka: 
Chlapi, já jsem Černej pasažér!

Rf.: - Pasažér, pasažér, jó, takhle končí černej pasažér.