zpěv: M. Krbec
Tejden už se courám buší v ruce s mačetou,
když tu najdu, na mou duši, chajdu staletou.
Byla skoro na spadnutí, na střeše jen plech,
člověk by si typnul s chutí, že je rájem blech.
Uvnitř byla rázná žena a tři děti s ní,
mávala mi před očima prackou klokaní.
„To je dobře, že jsi tady, teď nám bude hej,
budeš tady bydlet s námi, do práce se dej!“
Rf.: Tak míchám guláš v kotlíku z tý pracky klokaní
potají si hledám v koutě místo na spaní.
Haranti řvou jako diví, asi mají hlad,
jejich máma na mě civí, začínám se bát.
A pak jsem si vyslech’ story, že její muž – hňup
sedí už rok ve vězení za ňákej ten lup.
Před tím prodal, co se dalo: ovce, krávu, dům
dostal šest let natvrdo před rokem k Vánocům.
Tak jsem jí řek´ bez cirátů: „Pět let, čert to vem,
budu tedy dělat tátu těm tvejm dětem všem.“
Tak jsme spolu žili bokem, nedělo se nic
a dětí bylo každým rokem o jednoho víc.
Rf.: Tak míchám guláš jako lotr z pracky klokaní
než vrátí se jim zpátky fotr domů z vězení.
Tak baštíme klokana snad každej druhej den
někdy taky potkana, když zatoulá se sem.
Ani jsem se nenadál, pět roků už je pryč
ve dveřích jejich fotr stál, byl tenkej jako bič.
Přehlídnul to dětský stádo, pracku klokaní,
beze slova upaloval zpátky k vězení.
Rf.: Tak míchám guláš v kotlíku z tý pracky klokaní
marně hledám v kamrlíku místo na spaní.
Guláš teď už míchám kyjem, nic to nezmění
já i fotr každej shnijem ve svým vězení. Ách jó….
