Joe hrál hlídaný v jejich domě Že chtěli z něj mít génia Dali mu nástroj a v pokoji směl mít všechno kromě Televize, rádia Hudbu zvenčí nesměl znát, byla mu zatajená Poslouchal jen meluzínu v zádveří Oni bohatli a pouštěli ven jeho noty a ty snášely se Jako vločky sněhu lidem podél páteří Jednou ale kdosi se sluchátky v kapse kabátu Řekl: „Poslechni si tohle!“ A dal mu Tokátu A fugu D-mol Kterou Bach ohlodal kůr Slyšíš ten tón Slyšíš ten tón Slyšíš ten tón Slyšíš… V hotelu někde u dálnice Umýval pak nádobí Kdosi hudbyznalý našel v jeho partiturách Otisk Bacha rádoby Vzali mu nástroj, a řekli: „Už nejsi jedinečný, a teď zmiz! A nezapomeň, žádné noty, už nesmíš hrát“ A on odolával i když ta touha po skládání Ho bolela jak hřeby v houslích tolikrát Až jednou někdo přitáh do hotelu staré piáno Ta bíločerná náruč objala mu srdce a ráno Zas měl hlavu plnou harmonií Zas slyší ten tón Slyší ten tón Slyší ten tón Slyší… Na stavbě cesty divočinou Pak na klávesy přestat myslet chtěl A dřinou z hlavy vyháněl vzpomínání Jak u klavíru na hotelu sklízí potlesk ze svých děl Když mu tehdy bylo nejlíp dva stíny minulosti Ve skladu mu prsty zpřerážely ocelí Občas vracívá se jejich smích a jejich ústa: „Jen si vzývej Bacha ať ti rány zacelí!“ Ale i když nemoh hrát tak zpíval o tom že se nevzdává Tady píseň končí, dál už běžte sami, čeká vás hudebník, kterému nakonec vezmou i hlas Jen slyší ten tón Slyší ten tón Slyší ten tón Slyší…