Chtěla jsem tvoje verše číst, a vítr trhal mi je z dlaně, pyšný jak ty, nikdy si jist Boha ni lásky, běžec pláně, jenž touhu vnukl závratnou, a jejím zpovědníkem chce být, lít oheň v duši malátnou, sám hrůzou opilý jsa nebýt. Hleděl jsi přes má ramena, kam jenom, kam? A ztracen sobě, necítils, kterak zmámená jak v náruč snů se tisknu k tobě, k tobě, tuláku vichrem chvil, já, neproměnná dcera země, k tobě, jenž tmou jsi prostoupil a marně hledal cestu ke mně.