Pancéřové nebe října Blíž je vrchům ostré trávy Blíže střepům v oraništích Kde se víří mraků svit Zrezlým změtím skrytých skládek Prstům, jež se o ně zraní Mokrá těla starých věcí Spředených do tvaru slova Spředených do tvaru ohně Když se snaží vyprostit Ptáci s kovem v koncích křídel Z doupat v patě hory míří Do okapů úzkých světů Pouhou zeď od dalších zdí Pouhou zeď od křehkých šálků Pouhou zeď od lidských hrdel Se zmatenou rozhodností Tlučou hrany perutí Slova ohně deště stěny Puklé snahy doznívání Neprozradí touhu marnou Nad továrnou chladnou svahy Které čpěly oleji Ze štěrku se rodí bouře Jejichž stínem dýchá zlehka Šedotichá lesní stezka Vydlážděná rozetlením Těžkou vůni kolejí Prach z neprostupných křovisek na železničních náspech Mojí maskou Tápal jsem vnitřky stromů alejemi nepravými úhly koster Mimoděk tak sestavil a našel, či jím byl Vytrhnul z trouchnivého srdce a Špinavým kapesníkem očistil Starožitný psací stroj Hlohové trny Měl namísto oblých klapek trny Měl lesk broušeného uhlí krovek nepoznaných druhů Vyviklaných zábradlí V základech vertikálních plání propršelých panelů Nočního vypínání Psát na tom stroji bylo lze jen o hmotě té samé barvy Potu krajnic asfaltu či trpělivé temné lávě Zrající pod břehy dnů Než ochladne dech jejich tich Teče ta hmota pode vším Pod sněhem a sutí v očích přizazděných mechorostů Krade zjara kosatce u přitraťových zbořenišť Vybledlý leknínový plast a blíny Z výsypky vesnických hrobů Do pavoučích jemných sítí Vrhá chmýří jiskry hmyzu Potají když teče špínou unavených příkopů Na propast své hladiny tam sama loví Pošetilá souhvězdí letní sled nebeského ledu Nenávratné komety Hloubokou pěstí taví v sazenice Kopřiv a plevelných bříz na sirných vrcholcích Těch komínů, jež plny hlíny dávno spí Než ochladne dech denních tich A šedá stezka vzplane tlením Teče ta hmota pode vším Teče čely keramických psů střežících parapety Zděných bytů při zemi, kde u stropů se Břichem vzhůru vznáší mrtvé masturbační věčnosti Vazivem zašlým jícnu vázy s pelichavým rákosem Tam sbírá sílu Byt je prázdný Přechozená stmívání Činžovní večer rámovaný kobercovým klepadlem A noc A matná zátiší z měst hodinových mechanismů Slepé ruce Torza vyklenutých sklepů Tři souhrnná vydání záložek z nedočtených knih A lesy spatřené jen z vlaku Než ochladne dech denních tich A šedá stezka vzplane tlením Zlaté svahy vyhasnou Teče tam hmota pode vším. Pancéřové nebe října Bledé duny listopadu Točité Schodiště zdí Bodláčí se pohne v polích Kalné lemy kalužemi Kalné lemy němých domů Všechny květy proměněny Jejich popel Skane v kapkách Do rtů rozvodněných mlh Pády listů sedají Po příšeřích mých pokojů Jsou to Všechny rány rokem vlečené A bezejmenné Souhvězdí, které tak tvoří Šelestí jak náruč nožů Šelestí a očekává Jenom jedna, už jen jedna rána chybí Pokoutník tká mezi ně Svou tenkou nit a do té sítě Zachytím se s každým krokem Bezcílným i načajstavným Vždycky víc Až k úplnému ustrnutí Ne, ani ten podrost samot Putování po okrajích, které učí rozpornému míru Neochrání tě v těch dnech Přes Bledé duny listopadu Ptáci s kovem v koncích křídel Prolétli vším zaskleným Teď Tříště oken trosky konvic mého sevřeného hrdla V nahá játra bahen lánů dopadnou, já sklopím zrak Tak tichá je ta smrt a hrany ostré Mokrá šeď A stezka nadechne se ne snad víc či méně Přesto Chvěje se a staré věci ve stínech Jichž nedotkl ses slovem nebo rukou Planou Dotkneš se jich skonem Teď -- Ze všech ran a šerých spekter Pomalu Nezvratně a s bičující palčivostí Temná láva sliny přerušených mostů moje hustá chorá krev Se přes střechy a hřeby v prknech olověné snítky bouří Rozlévá a naplňuje Zasténají dutá stébla Přes tlení a vůně štěrků mezi spoutanými pražci Ostny všeho zlomeného Porcelán a svitky čaje po koberci rozeseté Kolik ještě nálevů? Plní odstíny všech jiter Zastavených v rozjímání skloněnými větvemi A bělma očí březových jezera prošlapaných schodů Chladné studny výkopů a myslí ve svých pavučinách Jejich pouta přikryje Ta černá vlna Zdi se zřítí Mrkneš, znovu vyrostou -- Bodláčí se pohne v polích Kalné lemy kalužemi Tělo v jizvách oděné Chladný dech všech denních tich Tak netečný jak vždy a svěží Bolestí teď povívá Teď - hmota která pod vším zrála Plní tepny, z kterých prýští Zakousnuto do sebe je i samotné krvácení Vše, co zraje, má svou žeň Lití Podzimního Asfaltu.