Mám strach až slunce vyjde, 
že ztratím svoji tvář. 
Mám strach, že si mě najde 
a bojím se, že s tím počítáš. 
Tak nechoď blíž, 
když můj rozum stůně 
a cítím v sobě zášť. 

Sen je den, on je já, (Svět se zase trhá, 
pod jedem nasedá, úsměvy se hromadí, 
na mraky osedlán, netípej tu cigaretu 
náměstím ubodán. v půlce!) 

V očích strach až ukápla mi slza, 
srdcebol, co obouvá se v tobě. 
Na rohu, co si asi žila, 
teď stojím tu sám, možná si to chtěla. 
Kolem mě je to, co mě žene, 
že mě tu nenecháš, že ne!