V každým roce lhal jsem si snad třista dní, že jen díky práci dobře se mám, a že další schůzka už bude ta poslední, kdy do prázdnýho bytu vracím se sám. V každým roce lhal jsem si snad třista dní, že ke štěstí stačí jen peněz pár, a nebo hodně a k tomu věci nevšední, dík tomu z mých lásek zbyl jen cár. Namísto domova jen dům, city a úsměvy jsem prodal cizím snům, za svoje úspěchy jsem koupil zlatou mříž, ve který nezní smích, jen cejtím její tíž. Namlouvat dál už si nic nehodlám, od doby co s Tebou nejsem sám, dneska je dneska, o tom už nesmlouvám, je třeba si vážit toho, co mám. Z baráku domov teď už mám, i vlastní úsměvy a sny, co prožívám, žádná mříž na světě už nemá tolik sil, že by mi bránila v tom, abych zase žil. Z baráku domov teď už mám, i vlastní úsměvy a sny, co prožívám, žádná mříž na světě už nemá tolik sil, že by mi bránila v tom, abych zase žil.