Za horizontem prázdných dní
jsou rána plná slz a noci studené.
Vzpomínky v čase poslední
když zboří pevnou tvrz, srdce je zlomené.
Záhon trní v sobě skrývá, slova jež do kůže vrývá, kapky krve na zápěstí, zvolna odkapává štěstí.
Za horizontem svědomí
stínohra na dlani směje se do očí.
Vzpomínky ledy prolomí,
jsou krásou na hraní než klíčem otočí.
Ústa mlčí, pravdu znají, oči zradu schovávají, pohled jako rána bičem, tak bezcitný…
Tam v trní uschlé růže leží tak nevinně
a kde kdo ptát se může, je pravda ve víně?
Tam v trní uschlé růže tvář barvy popela
a kde kdo ptát se může, proč tohle udělá…?
Ztrácí se mezi světy, bez zbytku věty,
slova se ztrácí…
Za horizontem v povzdálí
bludiště plné zrcadel co cestu nenapoví.
Vzpomínky časem odvály,
někdo je trním osázel a sochy nepromluví.
Ústa mlčí, pravdu znají…
Tam v trní uschlé růže…
