Slunce zapadá za obzor,
průzračná noc klidně bdí,
nechává mi čas i prostor
hledat to mé souhvězdí.
Zpočátku matné, pak nebe zlátne,
svou náruč tiskne blíž a blíž.
Plout mléčnou dráhou, galaxií dávnou
já chtěl bych vzlétnout ještě výš.
Náhlý záblesk mezi mraky,
co proťal tmu, vyvolal strach,
z Malého vozu zbyly vraky
bezmocně kroužit v temnotách.
Perseus vstává, v dálce mu mává
Andromeda kouzelná.
Orion bájný svou hlavu sklání,
fantazie zdá se být nesmrtelná.
Utírám slzy ze dna duše,
ne bohu, teď hvězdám se zpovídám.
Odmykám bránu a vcházím tiše,
klíč k chodbám do vesmíru mám.
Do hvězd křičím tajná přání,
kdo uslyší je nemám zdání,
smutný osud prázdných dlaní
je tam kdesi vepsaný.
