2.2. v roce dva tisíce sečet sem dvojky, vyšla mi šestice dostal jsem chuť hodit ji do dvora zahodit celej den, ne, to se nedělá vyšel jsem do dešte, docela pršelo a napích ji na vež kostela dívej se, Antoníne, teď máš na spici úplně novou studenou šestici jak tam tak trčela, srdce mi sevřelo vzal jsem ji k sobě, to se stát nemělo měla divný řeči a skazila den chtěla mě přesvědčit že život je marnost jen že všechno mý snažení je jenom pitomej sen skřípal jsem zubama, bil se do čela hned zase v pokleku choulil se do breku i počasí šílelo, slunce i počasí bláznilo, vichřice pak jsem se na ní upřeně podíval viděl jsem zas jenom obludu šestivou jakmile v mým bytě hubou plesnivou že bude u mně žít a to napořád no to mně dojalo a začal jsem řvát: Co si myslíš, ty tupý numero, že jsem tě zachránil abys mně zničilo? že jsem ti poskytnul střechu nad hlavou, abych se zabejval svou vlastní popravou? Jseš jen začátek čísla ďáblova, tak jsem neváhal a praštil s ní do dvora dvúr se zachvěl, obloha speněla Antonín zaúpěl, práce mi přibyla.