Svádim boj se zakázanym ovocem, paralelnim životem, projekcí fantazií, valící se zahlcenou sítnicí. Stíny pochybností, vzrušení z dobrodružství a rozpouštějící se hranicí chyb a správnejch věcí. Zapomínám, proč se vlastně nemám dívat, co je za těma dveřma, který je prej lepší neotvírat. A tak si každej sám ve snu promítáme obrazy nás dvou a jiným tiše závidíme, když se milujou. Všechno to snění, ale nesnesitelně bolí. Ostří dvojí skutečnost od snu neoddělí. Učíme se přemáhát svý touhy, ale je to k zešílení. V představách podlehnutí našli jsme si zalíbení. Ve snění o noci, kdy překročíme bod bezpečnýho návratu a společně otevřeme tu tolikrát ve snu navštívenou komnatu. Od tý doby co jsem tvůj, jsem nesvůj, pokaždý, když jsem s tebou, jsem jinde. Ve chvíli, kdy jsme spolu sami, víme, že když si necháme zajít chuť, možná to jednou vyjde. Od tý doby co jsem tvůj, jsem nesvůj, pokaždý, když jsem s tebou, jsem jinde. Ve chvíli, kdy jsme spolu sami, víme, že když si necháme zajít chuť, možná to jednou vyjde. No tak pojď, zhluboka se nadechni a řekni pravdu. Řekni mi do očí, že tě ani ve snu nenapadnu. Ruku sem, na srdce, a řekni jak to cejtíš. Ráno je daleko, chci ti bejt co nejblíž. Nelži, že nevíš. Znáš se, moc to řešíš. Co jen to s sebou vláčíš za tíž? Otevři se mi, chci tu tíhu vzít a zahodit pryč. Ukázat ti, že se můžem znova narodit. Spolu na lodi. Rozumíš, ráno se vedle sebe probudit. Pojďme si promluvit. Z duše do duše, mlčky a divoce. Vezmem se za ruce a skočíme tam, kde jedině se pravdu dovíme. Přestanem přešlapovat už na míste vzpomínek. Spolu to zlomíme a zbavíme se stínu, vždyť zakázaný ovoce je přeci nejvíc vitamínů. Jinak jsme jako ty dva na semaforu - – neschopný zářit spolu. Jsme jako ty dva na semaforu – -jednomu by to za to i stálo, ale druhej už šel domu. Od tý doby co jsem tvůj, jsem nesvůj, pokaždý, když jsem s tebou, jsem jinde. Ve chvíli, kdy jsme spolu sami, víme, že když si necháme zajít chuť, možná to jednou vyjde. Od tý doby co jsem tvůj, jsem nesvůj, pokaždý, když jsem s tebou, jsem jinde. Ve chvíli, kdy jsme spolu sami, víme, že když si necháme zajít chuť, možná to jednou vyjde. …A nebo uvidíme.