Jo, vláčím se městem vláčným krokem jen s tužkou a blokem,
mým soukromým psychem, tichem a dickem,
nocí i dnem páčím ze svý hlavy cosi,
informaci nejlíp pocit,
moc často ale stránky neobracim,
nechyběj mi slova, jen nevím, co s nima,
musím je zažít, obsah najít, prosím,
pak teprv analyzovat větu po větě,
mám pocit, že už nevím vo čem na světě, ale jsem tu.
Vypadlej z kontextu bez padáku
tuhle tragickou grotesku nemám v rukou,
za to hrůzu v očích, kudlu v zádech,
co je v plánech, asi další nádech,
jsem zvíře, který ve svý díře sní, že bude jednou odpočívat
v pokoji, kde nebudou na oknech mříže.
Všichni v něco věřej, ale ne všichni věděj,
co znamená bejt bedna a co zabedněnej
a zrcadlo jen odpovídá "hledej",
s tím, že co najdeš se ti nemusí líbit, buď připravenej..
Jsem psanec vlastní tužky,
savec hlavně nabitý pušky
rozehranec na tělo a duši,
tanec smrti, ranec nocí a ran z milosti
Jak se máme, jak to kurva jde?
Je to príma ne, plazíme se radostně,
směj se dokud můžeš, změna se nejdřív v tobě rodí,
někdo to ale v sobě nechal chcípnout a to pak smrdí
realita utíká přede mnou, ne já před ní,
jen ti slovem kreslím do uší a když mě zrovna neslyšíš,
tak to maluju zátiší, když nevim, co hledám,
zkouším hledat, co nevím, ne všichni kdo hledaj,
jsou nutně ztracený, kdo jenom následuje,
nikdy neví, kde skutečně vězí.
Co je ta správná věc, zatím jsem vždycky jen hádal,
páč jsem tady spíš abych smysl hledal, než dával
Každý ráno sám doma probouzím se z koma,
abych pokaždý začínal hledat sám sebe znova
Každý ráno sám doma probouzím se z koma,
Perpetuum promile, odměna by měla bejt změna
Jsem psanec vlastní tužky,
savec hlavně nabitý pušky
rozehranec na tělo a duši,
tanec smrti, ranec nocí a ran z milosti
Nocí a ran z milosti
