Musím se přiznat, že čím dál častějc trhnu hrůzou, Co kdyby skončilo tohle mý rande s múzou? Vždycky jsem si myslel, že bych bez hudby nedokázal žít. Dneska už ale vim, že by to holt muselo ňák jít. Možná je vážně na čase dostat rozum a být na tomhle světě konečně co k čemu, Zasadit strom, ne ganju, postavit dům a ne si hlavu. No a v ten moment se vždycky oklepu a zasměju se tomu, Mávnu rukou a pošlu zas dál brko. Každýmu náleží po právu minimálně po pávu A budem to zas sypat jako z rukávu. Tak jako už nejednou, pokračuju dál svojí cestou. I když tu žijem všichni v jednom lejně, Tak stejně není nutný hejbat se v hejně. Teda zřejmě.. tak múzo zašeptej mě: „Prosím už nezoufej, všechno bude oukej, Tady je moje ruka, ty mi svou dej A ukážeme všem spolu nos dlouhej.“ Múzo.. při troše štěstí věci vypadaj lepší. Hlava v dlaních, nohy v pěsti, to nic nevyřeší. Stejně není co, a to fakt. Bejt je fajn, tak buď rád. A i když se to tak nemusí leckdy zdát, Vesmír tě sem nepřitáh´ aby tě mohl srát. Častokrát, když mě venku déšť přepad, Přísahal bych, že každá kapka padala jen na mou hlavu. Cejtil jsem se tím víc sám, v čím větším jsem stál davu. A když vypadl ven a byl opravdu sám, Akorát víc hlasů plnilo mou hlavu. Nevyhnu se dluhům ani jinejm neduhům tohohle druhu, Když holt nečumím na cestu, tak chodím v kruhu. Tak dlouho je už všechno kolem rap, že už nepoznám skutečnej svět A když ho potkám venku ze svý ulity, tak hned mažu zase zpět. A proto tehdy a teď jsem happy, že jsme se zapletli V jeden okamžik se naše oči střetli a jako by si řekli: „Prosím už nezoufej, všechno bude oukej, Tady je moje ruka, ty mi svou dej A ukážeme všem spolu nos dlouhej.“