Chodím kolem tvýho kanclu každý ráno, okna má blízko země. Jdu teprv do práce, ty jsi tam už dávno a nevíš o mně, přirozeně. A přesto trávím zbytek cesty v myšlenkách, jak držíme se spolu ruku v ruce. Jsi moje platonická milenka, cestovní společnice. I kdybychom se přece někdy v baru potkali, stejně není o čem mluvit. Nemáme nic společného, nic co nás pálí a já nemám invenci Casanovy. Až dnes jsem viděl ve svém ranním průzoru - vždyť ty máš stejnou myš u klávesnice! A hned máme jedno téma k hovoru a časem snad i více. Jak se ti kliká? Bejby, jak se kliká? No, levým to jde dobře, ale to pravý tlačítko je dost v háji. Cítím jak vzniká, zvláštní pouto vzniká, když při každém kliknutí se naše prsty virtuálně proplétají. Dorazil jsem do práce a všechno je jiné. Všechno je dneska tak hezké. Z větráku u PC se rajská hudba line a z monitoru svítí slunce řecké. A myš, hlavně ta myš, ta mě snad dojímá. Teď klikl jsem, klikla jsi teď taky? Teď vidím svět tak trochu tvýma očima, v ní se střetnou naše zraky. Jak se ti kliká?... Ode dneška nemusím už před ničím prchat. Cítím se jako lev. Na briefingu mě však čeká studená sprcha… stejnou myš má i můj šéf. Jak se ti kliká?...