Otevírám těžký oči do krajin asfaltů a kolejí,
svodidel a alejí, letíme pryč.
Kočovníci nadějí,
co mění střechy domů za víkendy na stejdži
a za fotky do albumů fans.
Cvičný opice, cirkusáci z ulice,
co jdou za snem i přes trny změn,
do dalších měst srkze vánice na vlastní pěst,
vytáhnout z kufrů merch, napít se na počest.
Pohledem obejmout ty krajiny,
studený kupé vlaku, co tě veze zpět do kruhů rodiny,
na moment pryč od chvil,
kde najdeš stres i chill,
rozdávat energii - někdy na to není sil.
Z klubů se často klube psycho, není kam bys utek'.
Muziku, co miluješ kazí pohled na roj loutek.
A tak si hledáš svůj koutek,
prostor kde přetavíš ty nálady na trek.
Připadám si zas jak Jack Kerouac,
Věčně na cestách, ale místo pera majk.
Noci nevyzpytatelný
a když né publikum tak my jsme svý muzice věrný.
Připadám si zas jak Jack Kerouac,
Věčně na cestách, ale místo pera majk.
Dálnice ubíhá a já s hlavou v okně
sleduju ty světla měst na kolotoči cest.
Vybíhám z klubu na schody, který vedou ke vchodům,
před brány arén, co se plněj řevem fen.
Už ani nevim, kdo je fan a kdo příživník,
začínám zmatek mít, nevim komu říkat dík.
V kapuci típu cígo o lampu vylitejch nocí,
poblitejch dětí a přidušenejch bicích,
který slyšim přes řev semetrik z venku.
Už ani nevim co jsem to hledal, možná to byl klid.
Blesky, foťáky, pózování, mánie,
z čistejch úmyslů se rychle stává fóbie.
Sedám do merche s whiskovkou, u stropu visí kouř,
hulíme tracklisty, ne profi hodinu před show.
Koloběh, stereotyp, benzínoví pumpy,
trip skrz republiku, další knajpy,
další hajpy, vejkendy nás típaj jako vajgly,
ale ještě čas na bílý vlajky.
Připadám si zas jak Jack Kerouac,
Věčně na cestách, ale místo pera majk.
Noci nevyzpytatelný
a když né publikum tak my jsme svý muzice věrný.
Připadám si zas jak Jack Kerouac,
Věčně na cestách, ale místo pera majk.
Dálnice ubíhá a já s hlavou v okně,
sleduju ty světla měst na kolotoči cest.
by Maty214
