Krásou dívka obdařená, však zlá macecha tuze trápí jí,
Sestra v loži zabořená, však ošklivá až přejde smích
Té zlé z prachbídné kratochvíle fialek se zachtělo
Jahody a jablka rudá, dítě marné, okusiti muselo
Za okny jen mráz a vítr, měsíc, les a bílý sníh
Táhne děvče hustým lesem, doufá v zázrak, tu světlo zří
Na kopci tam v tichu sedí
Dvanáct mužů – nejstarší třímá kyj
Prosbu její vyslyší
S pocitem hnusu, Leden postoupí svůj trůn těm ostatním
Táhne matka se svou dcerou, lesem zimním, nehostinným
Hnány touhou, závistí a zlobou, hledat plody letních dní
Komu však v srdci střídmost chybí, pokora a uznání
Zhyne smrtí jak sníh bledou, když neznal lepšího jednání
