Mizí tma a svítá po noci probdělý. Ptáci řvou a lítaj nad větvemi. Slunce vysvitlo a já spatřil svůj stín, odvrátil jsem zrak svůj do listí, ať mi moji hlavu vyčistí. Louka plná lidí, každej sní sny svý. I když slunce svítí oni sladce spí. Vypadali jako z jiný planety, možná přišli z podsvětí, možná se mi jenom zdáli zakletí. Zmatenej jsem na tý louce stál a nevěděl co dál, trochu jsem se určitě i bál a hlasitě se smál. Konečně jsem překonal svůj strach a pozoroval jejich tváře, připadal jsem si jako vrah z nedělního snáře. V tom jedna dívka otevřela oči, trochu se lekla, ale hned se zase usmála. Začala zkoumat kudy do mě vkročit, tak mi řekla: „Jsem trochu ospalá.“, ale já stál dál a nebyl schopen slova, jako solnej sloup, jako socha zasněná. Možná váhala, ale zkusila to znova, zeptala se: „Chlapče dobrej, jak se máš?“ Zelenou loukou zvonivý hlasy zazněly, to cvrkot ptáků vzbudil ty další, mluvili na mě a pak všichni zmizeli a nechali mě tam stát s mojí vlastní falší. Sám jsem na tý louce stál a nevěděl co dál. Sám sobě jsem se smál a sám sebe se bál. Proč jsem jim ruku nepodal a k sobě je nepozval. Ještě nevím co je svoboda, asi ji nikdy nepoznám. Zakrákala vrána ostře a řezavě do letního rána a já propad únavě. Usnul jsem dřív než jsem pochopil, že usínám, ale ty lidi a ta dívčina, pořád na ně vzpomínám.