1. Vídáváš mě často rozesmátou,
a bádáš, jaký důvod mít musím,
stačí postát za kolejí pátou,
kde málokterý vlak zarámusí.

    
R: Vez mě zpátky vlaku můj cestou tichou,
zůstaň v lukách, tam, kde se nesmí stát,
tam, kde slunce zapadá až k ránu,
tím pádem nejde se spát.
Zbývá jen ta naděje, zbývá,
váže nás jak plátno rám,
že dřív, nežli ocitnem se v pánu,
vlak do dětství dorazí k závorám.

    
Že nemám lístek, to teď vůbec nevadí,
u těchhle vlaků stejně neplatí,
koukám jen, jak zpátky sem pádí,
a znovu přání tiché uchrání.

    
R: