Dům zakrytý mám sametem
a nevycházím z jeho bran.
Tam schovaná jsem před světem
a z oken házím zvony hran.
Zahradu znám jdou hlasy z ní
jak by tam sám Cyrano stál.
Škoda že báseň nevyzní
jak by si posedlý hoch přál.
Měsíce hrot noc ukrojí
a přichystá se lidi mást.
Jak by radu mi dal, nechej znít
slova toho blázna nejde krást.
Říkal mě jen, že před fontánou toužil by líbat ústa má
a tisíckrát mě vést zlatou bránou
za ruku v místa neznámá.
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Jakoby hřích na duši měl
neznámí básník umlká.
Kde je důvod, proč oněměl
proč je v jeho písni pomlka.
Ten tichý příběh a více ne
dál někdo jiný vykládá.
Slib to je hříbě nezkrocené
a proto vyplnit se žádá.
Říkal mě jen, že před fontánou
toužil by líbat ústa má
a tisíckrát mě vést zlatou bránou
za ruku v místa neznámá.
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Něco se láme, jdu mu vstříc
byla jsem zbloudilá teď vím.
V zahradě známé jenom měsíc
lichotí hebkým větvím.
Se zbytkem sil pak potají
prohlédnu okolí i dům.
Ať dovolí ten, co tu byl
že nevěřím planým slibům.
Věřím už jen, že před fontánou
snad někdo zlíbá ústa má.
A za ruku mě pak zlatou bránou
chtít bude vést v místa neznámá.
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
Dá- li Bůh
