Konečně můžu svléknout železnou košili. A přiznat, že mé rány se nezajizvily. Odkládám ztuhlý úsměv. Leskne se jako kvér... Své kočce řeknu: "Kočko, je pátek podvečer." Je pátek, pátek, pátek a hlavně podvečer. Mé boty značky "Švihák" šly se mnou krok co krok. Jediné v městě znají mých dvacet kuřích ok. Těch dvacet rudých očí a hvězdy, vyšlé z děr, teď na mne mlčky civí... Je pátek podvečer. Je pátek, pátek, pátek a hlavně podvečer. Mocné je zaklínadlo, mocnější rituál: už ze mne všechno spadlo a přesto padá dál. Rok jako voda sítem teče a proteče. Ať tedy aspoň trvá páteční podvečer. Je pátek, pátek, pátek a nastal podvečer.