Jdou časy tak smutné, jak myšlenky mrtvých a svítání hodina zvolna se blíží v myšlenkách zalétáš ke stínům obrazů co dávno už nejsou když osud je vzal Mrazivé ticho před bouří oceli v uších až zabolí, jak rána dýkou jen okamžik dělí nás od mostů předpeklí než hejtmanů zástavy ukáží směr A smrt bude milenkou desítkám tisíců padlých co do trávy ulehnou v ledovém náručí snít zem zbarví se rosou, jak okvětí růží co vadnou a Cháronův přívoz je přepraví na druhý břeh... Svítáním začíná boj, už jitřenka znamení dává nám tak rozpoutej bouři, oblékni zbroj k hostině války se stroj