Soumrakem dne utichl třesk zbraní a Planinou Větru a Bouří se rozhostil klid. Okamžik střetnutí skončil. Nad bitevním polem se těžce vznášely chuchvalce dýmu a kam až oko dohlédlo zela spálená zem, pokrytá troskami a těly padlých bojovníků. Hlína rozrytá kopyty koní tiše vpíjela jejich krev a nářek raněných pomalu zmíral v mrazivém objetí všudypřítomné smrti. Ďábel byl spokojen a samolibě si prohlížel své vydařené dílo. Nezůstal nikdo. Jen uprostřed pole, opřený zády o staletý dub seděl starý válečník. Tvář měl zbrázděnou nesčetnými vráskami a šrámy prožitývh bojů. Již věděl, že přišel jeho čas, a tak smířen s osudem jen tiše čekal a jak síla pozvolna opouštěla jeho rozbité tělo, zčernalými rty šeptal svou poslední modlitbu. Slunce se zvolna klonilo k západu a lehounký večerní vánek mu hladil rány a odnášel jeho slova až někam vysoko k oblakům... Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi a odpočinutí věčné dopřej mi Pane můj, neboť vím, že jsem zhřešil a duše má bloudí v temnotách... A druhům mým padlým, těm dopřej jen mír ať zem je jim lehká v jejich spánku věčném a proměň je v bouři, co sídlí v oblacích ať létat mohou navždy Tvou krajinou Už můj Pane voláš a já musím jít tou nejdelší cestou na pouť poslední já prosím Pane ještě chvíli mi dej ať západ slunce naposled uvidím Já žádám Pane, odpusť hříchy mi mé ať ďábel ztratí svou moc nade mnou v Tvou náruč spěchám, buď vůle jen Tvá teď navěky jen věkův duši mou opatruj...