Jsou noci ,kdy se měním v podivné stvoření. Ach,noci,které nezná ten,kdo se nemění. To v jednom okamžiku jsem plná per a blan a s hlavou plnou deštů a oken dokořán. Tys dávno tvrdě usnul, a k onku je jen krok. Chci letět...letět nocí, již maloval van Gogh, v níž zmizel Exupéry a ve které křik vran je nehoráznou chválou všech okne dokořán. Co bylo, je a bude je věčně stejný stav ten,v deltě řeky pachů. A v moři ostrých trav, kde nelitují bídy a utržených ran..... a když,tak jen těch oken, co nejsou dokořán. Pak ráno svolá hvězdy jak žáky do lavic. Ty spíš.A já jsem zpátky. Ne,nepoznal jsi nic. Jsem znovu ve své kůži, je nejběžnější z rán... Dík lásko - za tu svíčku na okně dokořán.