Pozdního slunce šikmé paprsky na holé kůži se mi rozprskly byla jsem komárem v laterně magice a temně horkem puklá ulice V prachu se válely zbytky prádelních šňůr vybledlé kolíky a dole divně voněl dvůr ta půda byla pole I zvon I strach z nebe bylo mi jedno jestli jsem v tom tam vedle tebe Tenkrát jsem to jasně věděla co jsem měla co jsem neměla polibky chutnaly jak nezralé ořechy a milosrdné deště mlátily do střechy Neuměla jsem pít a kouřit a myslet na peníze v nebi jsem tenkrát kopala křídlo v první lize bala jsem se fotografů, režisérů, starejch chlapů Stalina, Kuby, mrakodrapů, sirén, kasáren a kaváren Vracím se zpátky někam po kamenným mostě brodím se haldami pohlednic, starými sešity nezapomněla jsem ani já ani ty neznamená to ale vůbec nic Kočička – vrahoun žongluje se svou myší lidé jsou najednou plaší a divně tiší a už je jedno kdo s kým žije kdo koho miluje a kdo koho bije