Jsem obyčejnej bagrák a bourám starý Ústí devět let,
mám ženu a dvě děti, klukovi jsou tři a holce pět.
Maj´ rády most a řeku, holka chce bejt cowboy
a kluk že půjde dělat do hutí.
No nemaj z toho rozum a kdo ví, kam je osud zavane,
maj´na zahrádce písek a moc jim chutnaj´ švestky spadané.
Leč nemaj´ ani scheina, co do písku se denně ukládá
a na ty modrý švestky kdoví jakej sajrajt napadá.
Ještě, že jejich máma zná jednu paní, co zná školníka,
a ten ví vždycky nejlíp, kdy z chemičky sajrajt uniká.
Neboť v tuhle chvíli maj´ všechny školky vokna zavřený
a děti nesměj´ nikam, no aspoň nemaj´ boty vodřený.
Leč ten, kdo nemá známý a chodí s dětma na procházky sám
a po hřišti se honí a na lavičky sedá k svačinám,
ten neví, kdy svý děti v H2SO4 namáčí
a dva tisíce ročně tu realitu zlepšit nestačí.
Ty dva tisíce ročně, co berem místo masek plynovejch,
maj´ vyvážit ty jedy, co denně člověk místo vzduchu vdejch.
Jenže ty malý děti, ty za to prostě nedostanou nic,
vždyť pracující nejsou a pořád mají obě půlky plic.
Jsem Jsem obyčejnej bagrák a bourám starý Ústí devět let,
bohužel rok mi schází, abych taky bral ten příspěvek.
Já devět let se dusil a nic jste mi za to nedali,
jen lásku k městu Ústí, tu zaplať Pán Bůh jste mi nevzali.
A k tomu zbejvá víra, že není třeba prchat na Hanou,
že vyhraje to rozum a všechny tyhle trable přestanou.
