Můj život byl jak peří, který se mění v žulu, byl z kamene a přesto doved hřát, když z otevřených dveří od baru Honolulu mávala holka, kterou jsem měl rád. Já beznadějně zneuznanej floutek, co nehledá a přesto najde tichej koutek, ve kterým bych v tu ránu, tý slečně ze šantánu, moh k ránu zazpívat. A sice: Hallo, má krásná Margareto, smělou mám představu že louky, který z jara kvetou, promění se v naše lože a mě vavadava blaží to, že s tebou, krásná Margareto, do nebe doplavu, zatím se jenom tempa učím, nebreč, má bejby, za to ručím, že mám má krásná Margareto, tu nejlepší průptavu. Lalala Hallo, má krásná Margareto, celou chtěl bych tě mít, helou, koukej se, vždyť je léto, v potoce se vody melou a já vavadava zpívám helou. Hallo, má krásná Margareto, bez tebe nelze žít, s tebou však se mi žíti nechce, neplač, má bejby, ber to lehce, helou, má krásná Margareto, sbohem, už musím jít.