Předjaří stálo přikrčené
připravené ke skoku
noci jak led
dny sluncem ostré jak střep skla
Seděl ve vlastním bytě
plný cizích myšlenek
zda ho odpustila
či jen - pro něco šla
Vrátila se pozdě
myslel – pozdě na všechno
ale někdy je dojedeno
a talíři není vidět dno
Stála na nohou tak vratce
jak jejich manželství
v očích pukliny smutku, když na něj pohlédla
a řekla:
R.:
Miláčku, dám ti všechno
dám ti všechno to, co chceš
ale co mám proboha dělat
co mám dělat - s tím, co nechceš?
A pak dívala se oknem
vysoko nad protější les
odrazem ve skle viděla
jeho tvář
Něžnou tvář lučištníka
jemuž zatajili, že existuje luk
Tvář spáče
jemuž vzali sny, výměnou za snář
A všechny indánské matky
všechny medvědice v ní
ho objímali, mručeli
doufali, že se rozezní
A on tam seděl tichý
cítil, že ho opouští
a nevěděl zda sám je mučedník či lhář
když řekla
R.
Řekl: Nemohu chtít něco
co nepotřebuji
o čem pomalu už ani nevím
že to je
Mé nebe je rovné pole
mí koně vláčí pluh
to nejsou ti
na nichž se jezdí - do boje
Mé království je z tohoto světa
má víra má maso a srst
a bohů mám
jak zrní plnou hrst
Má křídla jsou Gajdalova
pro mé sny stavím nádraží
a má láska je vždy tak trochu
věc postoje
Podvečerní vítr
v mracích barvy jejich rtů
zněl jak nějaký
zapomenutý slib
A na řekách její krve
stály lodě rybářské
plné jeho chladných
leklých ryb
V tom se v ní znovu vzepjala vlna
ta vlna kvůli níž
muž staví loď
a žena s dětmi opouští skrýš
Řekla:
Odpouštím ti
můžeš li
odpusť i ty
pevný břeh
je vždy - za mořem chyb
R.
Ale ...
Řekla:
Odpouštím ti všechno
ale nemohu s tebou žít
i když odejít
mě vůbec neláká
můžeš spoutat moje city
můžeš mě spoustat svědomím
získáš jen
spoutaného mrzáka
ve mě láska je absolutno
a ty ses vždycky lek
ža absolutno nelze okousat
a nechat – ohryzek
Tiše zaklapla dvěře
políbila jí zima, objala tma
popaměti hledala cestu
věděla, že tudy musí vézt
nějaká
