Padám už štěstím, je tak únavné žít
v přemíře všeho, co jsem tolik toužil mít.
Teď hned mám, cokoli vidím, ale čím dál víc ztrácím zrak!
Všechna cena mi nějak splývá, splývá krása, splývá brak.
Padám už štěstím, schválně v cizí posteli.
V té vlastní všechno vlastním a to je jak nuda v neděli.
Ale i vzrušení nemá sílu, nemá smysl, nemá děj!
Copak dokonalé štěstí je dokonalá beznaděj?
R.:
Vrať mi lásku, která bolí,
vrať mi touhu, která žhne!
Ať už nepoznám tohle štěstí
do Soudného dne!
Padám už štěstím, mám všeho dost!
A mezi dvěma významy téhle věty se pode mnou propadá most.
Mám vše dřív, než si vzpomenu, a pak už si nevzpomínám proč!
Tenhle život není schodiště, ale jen blbej kolotoč.
R.
