Když večer v Kraji šedý byl, slýchal jsem v kopci jeho krok, před svítáním se vytratil na dlouhou cestu beze slov. Od Divočiny k břehům Moře, do jižních hor s pouští severních, tajnými dveřmi v dračí hoře, temnými hvozdy šel svobodný. Ať to byl trpaslík, člověk či hobit, anebo elf, který neumírá, s ptáky i zvířaty dovedl mluvit jazykem jenž srdce otevírá. Smrtící meč a hojící ruka, záda, jež ohnulo těžké břímě, planoucí pochodeň, hlas jako trubka, znavený poutník na cestě v zimě. Jako pán moudrosti na trůnu sedal, rychle se hněval, rychle se smál, odřený klobouk a brada šedá, o hůl se trnitou opíral. Na můstku samoten vzdoroval náporu Ohně a Stínu zlého, o kámen hůl se zlomila v Khazad-dům zemřela moudrost jeho.