Nad krajem Mňoukalů stíny se kloní, mokré a černé, černější než tuš. Zvolna a tiše jejich zvonce zvoní, ať je to hobit, trpaslík či muž. Kdo nemá strach klepat u jejich dveří, ten utopí se, klesne do bažin. Jenom pár bublin slizkou vodu zčeří a pak jen ticho, chlad a vlhký stín. Stojatá voda prohnilým břehem splývá, práchnivé vrby truchlí koukolem. Sbor chmurných krkavců nad kalužemi zpívá a krákoráním plaší vlastní sen. Hluboko pod zemí své kobky mají a v nich je plíseň, vlhko, tma a chlad. Jedinou tenkou svíčku rozžínají, když chtějí svoje zlato počítat. Provlhlý strop a ze stěn voda kapá, po slizké zemi zelenavý šlem. Plesk, plesk Mňoukal kalužinou capá, skulinou dveří podívat se ven. Dychtivě zírají a naslouchají, citlivým prstům stačí jeden hmat. Když s tebou končí ve svém pytli mají, tvou holou lebku, ohlodaný hnát.