Zrovna jedu vlakem a ubíhají pražce,
jenom já a už zase jedu na životní trase,
každej den je jinej, je to každodenní práce,
jak sem zasel, tak se mi to taky vrací,
vždyť to chápeš.
Beru tě na výlety,
všude kolem kvetou zase barvy,
byli sme v tom po ty uši, teď sou z nás kamarádi,
už nekoukáme na ty strany, krásný ztráty,
ustáli ty boje, už sme spolu zase jenom zlatí.
Těly zpletení jak včera, když si měla dlouhý řasy,
tvoje vlasy, zapletený copy, musim se zasnít,
zas k ní, to co je nám vlastní, dál smím,
ale už sou to jen pouhý slova zhaslý, ale krásný.
Křižovatky spletitý, osudy dcery, synové a matky,
pořád píšu řádky,
umí být plný zloby, naopak i plný lásky,
nepotřebuju světlo, prosím, zhasni.
Zrovna jedu vlakem a ubíhají pražce,
jenom já a už zase jedu na životní trase,
každej den je jinej, je to každodenní práce,
jak sem zasel, tak se mi to taky vrací,
vždyť to chápeš.
Zrovna jedu vlakem a ubíhají pražce,
jenom já a už zase jedu na životní trase,
každej den je jinej, je to každodenní práce,
jak sem zasel, tak se mi to taky vrací,
vždyť to chápeš.
Sem lyrik, popisuju situace ve svých básních,
když to píšu, cejtím se jak v lázních,
požitkuju si tu v klidu sám s ní,
šeptám do ucha jí všechny věci nehorázný,
rád s ní blázním, je to z lásky.
Na tý cestě za sny, zas pryč,
zas chci cejtit věci seriózní, vážný,
važ si, sám si pánem všech situací
v rámci všech vizualizací,
vlak se v tý dálce ztrácí.
A moje slova tvoje tělo hladí,
je to jako droga, ke který se pořád vracím,
zase na ní, paní s křídly, stojíme před sebou
bez natažených dlaní, se svou vášní.
Zrovna jedu vlakem a ubíhají pražce,
jenom já a už zase jedu na životní trase,
každej den je jinej, je to každodenní práce,
jak sem zasel, tak se mi to taky vrací,
vždyť to chápeš.
Zrovna jedu vlakem a ubíhají pražce,
jenom já a už zase jedu na životní trase,
každej den je jinej, je to každodenní práce,
jak sem zasel, tak se mi to taky vrací,
vždyť to chápeš.
