Slunce teď jinak kreslí stromy
Které tu stáli za noci
Postavy v tichu vyšly ze tmy
Po chladném dechu půlnoci
Vyprávěly si o odvaze
Měsíc byl jasný na obloze
Kde hvězdy žhavost utrácí

Měsíc byl v půli, přesto cele
Skicoval bledou rovinu
A já v své duši, ve své cele
Snažil se schovat do stínu
Do stínu snu a zapomnění
Skryt před dravostí rozednění
Že též jak pára pominu

Byl to jen pohyb, náznak kličky
Kolem jehličí modřínu
Netopýr vzbudil v dálce sýčky
Čas se změnil ve vidinu
Kdy anděl v tichém zamyšlení
Význam každého slova změní
A přikryje jím krajinu

Tápal jsem dál po cestě lesem
Nepoznával, co dobře znám
Došlapával nejistě na zem
Neztracen, ale přesto sám
Před smrtí každý z nás jen slyší
A duše už si křídla suší
Možná na cestu k výšinám

Nevíme nic a v každé chvíli
Další tajemství rozkvétá
Jak bychom denně paměť pili
Cizí jsou léta prožitá
Léta a týdny v zapomnění
Jak dávné město v rozvalení
Z řeky zůstanou koryta

Teď však, když slunce obraz kreslí
V barvách a jasném obrysu
A člověk v tónech duhy myslí
Písmem zlatého kanfasu
Půlnoční chlad a noční stíny
Ve kterých žijem život jiný
Míjivě doufá ve spásu