Prof. Ladislav Smoljak:
Smělá konstrukce Cimrmanovy pedagogiky spočívá na šesti úhelných pilirích. My pro ně máme
pracovní název „Cimrmanova šesterka“. Uvedu nejprve všech šest zásad:
zásada: Futurismus
zásada: Separace průtokových poznatků
zásada: Trestání učitele učitelem
zásada: Názorné a úlekové fixace
zásada: Mimoverbální komunikace
zásada: Oživlé dřevo
Všimněme si nejprve první zásady – zásady futurismu. Snad každý učitel by se v tak zaostalé oblasti,
jakou byla v dobách Rakousko-Uherska Halič, spokojil s tím, že by naučil žáky jenom těm
nejnutnějším praktickým dovednostem. Ne tak Cimrman. Cimrman viděl dál. Věděl, že přijde doba,
kdy se i v Haliči bude telefonovat. A co potom? Učil tedy své žáky nejen tomu, co po nich žádal
současný život, ale měl neustále na mysli, jak doslova říkal, „světlejší futurum lidstva“.
Zachoval se nám stenografický zápis dcery okresního poštmistra Eriky T. o tom, jak Cimrman učil své
žáky telefonovat. Dialog, který Cimrman předváděl zpravidla v souhře se školníkem, si vám dovolím
reprodukovat s pomocí docenta Weigela.
Weigel (do telefonního přístroje): Hola, hola!
Smoljak: Správný začátek. Dnes už ovšem říkáme: Haló, haló. Hola, hola!
Weigel: Zde telefonista Weigel.
Smoljak: Tak to je první začátečnická chyba. Můj telepartner používá nadbytečných slov, kterými
prodlužuje na tehdejší dobu jistě nákladný hovor. Cimrman vždycky zdůrazňoval, že jakmile
použijeme telefonního aparátu, stáváme se automaticky telefonistou. Každý telefonista to ví, a je
tedy zbytečné, aby si to jednotliví telefonisté neustále během telefonování do telefonu…
telefonovali.
Weigel: Hola, hola. Zde Weigel.
Smoljak: Až na slůvko „zde“ je to dobré. Podle Cimrmana je třeba mít představu o situaci, ve které se
nachází ten, komu telefonujeme.
A když se vžijete do jeho postavení, zjistíte, že je to vlastně on, který je ZDE. My ho tedy ohlášením
nesmíme mást. Ano?
Weigel: Hola, hola!Tam Weigel.
Smoljak: Hola, hola!Tam Smoljak.
Weigel: Dobrý den, pane Smoljak. Máte na skladě procházkové hole?
Smoljak: Procházkové hole mám. Jak dlouhé si přejete?
Weigel: Potřebuji procházkové hole (rozpřáhne paže) asi takhle dlouhé.
Smoljak: Tak to je vyložená chyba. To prostě nejde. Cimrman žákům vysvětlil, že přijde doba, kdy
budou na ulicích běžným jevem telefonní budky. Tyto budky budou úzké, pro jednoho stojícího
telefonistu. Jakákoliv široká gestikulace by se mu šeredně vymstila. Zkuste to jinak, pane docente.
Weigel: Potřebuji procházkové hole asi takhle dlouhé (ukáže kraťounké).
Smoljak: Tak je to správné. Ano, ty máme. Pošlete si pro ně vozku.
Weigel: Děkuji, hola, hola.
Smoljak: Rádo se stalo, hola, hola.
Zbývá dodat snad jen tolik, že podle vzpomínek Eriky T. vzbudil prý Cimrman ve svých žácích takovou
vášeň k telefonování, že když byl potom na poště ve Struku první telefonní automat instalován,
nedalo se na úřadě vůbec pracovat. „Bylo to u nás jako v nějaké herně v Monte Carlu,“ píše Erika T.
„Kočí házeli do automatu celé jmění, vytáčeli nazdařbůh čísla a mnohý se pak vypotácel z pošty zcela
ožebračen.“