O švédském spisovateli Augustu Strindbergovi se dočteme, že byl přistižen, jak
vyfukuje kouř z dýmky do umyvadla s vodou, zkoušeje, zda touto cestou nevznikne
zlato. A my si říkáme: Hle, jak podivínský nápad se zrodil v tak geniálním mozku!
Ale není správnější říci: Nebyl to Strindberg, kdo experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne? Někdo to totiž vyzkoušet musel.
Někdo musel slepou uličku lidského poznání ohledat a ohlásit světu: Tudy ne, přátelé!
Dá se říci, že pravým pionýrem slepých uliček byl Jára Cimrman. Alespoň v oblasti filmu to platí takřka totálně. Je však pozoruhodné, že i v této sféře předběhl
svou dobu. Již v roce 1883, tedy celých 12 let před otevřením prvního kina bratří
Lumièrů v Paříži, píše Cimrman dopis francouzskému geologu a paleontologu Barrandovi a navrhuje mu, aby spolu založili Barrandov. Z projektu však sešlo.
Když Cimrman po letech spatřil ve Vídni první němé filmy, byl unesen. Ihned
navázal přátelství s Mojmírem Frídou, půdoznakem, který z nejrůznějších součástí
nalezených na půdách sestrojil promítací přístroj. Spolu pak založili ve vídeňském
Prátru kultury a oddechu promítací společnost „Vrchlický“, neboť Frída byl mimo
jiné básníkovým bratrancem.
„Současný stav kinematografie je neuspokojivý,“ konstatuje záhy Cimrman-kinolog. Především ho esteticky uráželo střídání němých scén s dialogy v titulcích:
„To, co promítáme, je bastard,“ řekl jednoho dne v návalu podrážděnosti Frídovi.
„Vyber si buď obrázky, nebo titulky.“ Frída byl pro obrázky, zatímco Cimrman
zvolil titulky. Oba přátelé se rozešli ve zlém a společnou filmotéku si rozdělili tak,
že Cimrman vystříhal z filmů všechna okénka s titulky a Frídovi ponechal zbytek.
V Prátru tak vznikla dvě svérázná kina. Frída brzy zkrachoval. Publikum se v
ději bez titulků nedokázalo orientovat.
Jinak se vedlo kinematografu Járy Cimrmana. Abychom situaci pochopili,
předvedeme si několik ukázek z Cimrmanova originálního repertoáru.
Vzácný snímek nazvaný „Neodbytný detektiv“ se bohužel dochoval pouze ve
scénáři. Prosím kolegy Čepelku, Svěráka a Vondrušku, aby ho se mnou přečetli.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Druhého dne.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Dny plynuly.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Po letech.
Svěrák: Ne.
Vozáb: Ještě ne, pane kolego.
Svěrák: Aha, promiňte.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Vozáb: Děkuji, pánové.
Vondruška (dívá se do scénáře): Já jsem tam nic neměl?
Vozáb (také se podívá): Zde stojí: Poblíž stojící inividum.
Obecenstvo přijímalo Cimrmanovy filmy se smíšenými pocity. Titulky byly vystřiženy převážně z českých kopií, a tak si v Cimrmanově vídeňském biografu přišla na své především česká menšina, vděčná za každé české slovo víc než za český
obrázek. Ale Cimrman si z finančních důvodů nemohl dovolit zakázat přístup německy mluvícím divákům. V publiku vznikaly během promítání ostré spory. Němečtí diváci, nerozumějíce zhola ničemu, kazili Čechům radost tím, že se na smutných místech smáli a na veselých zlovolně plakali. Není divu, že při těchto národnostních třenicích vznikl požár, který znamenal nejen zánik Cimrmanovy dřevěné
boudy v Prátru, ale i konec jeho filmových snah vůbec.
Cimrmanovi se podařilo vynést z plamenů jediné dílo. Je to kriminální horror
nazvaný „Chtěla bych ženicha mladého s kučeravými vlasy“. Ten si nyní promít-
neme.
V jednom z Cimrmanových filmů – ve snímku „Kde jste byli, pobudové?“ – ob-
jevuje se vůbec poprvé postava detektiva Trachty, která od té chvíle hraje hlavní
roli ve všech jeho detektivních hrách a románech.
Postava inspektora Trachty vznikla šťastným spojením dvou existujících osobností – Cimrmanova přítele Kašperského, sokolského přeborníka na bradlech a
hrazdě, a dr. Hugo Myslíka, proslulého polabského veterináře. Dá se říci, že Trachta je tělem Kašperský a duší Myslík.
V dopise nakladateli Vilímkovi Cimrman vzpomíná, že původně měl být
předobrazem Trachty pouze Kašperský. Záhy však autor poznal, že Kašperský je
výjimkou z pravidla „Ve zdravém těle zdravý duch“. Příroda jako by u něho všechno spotřebovala na tělo. Vždyť po deseti letech úspěšné činnosti v Sokole nepamatoval si tento borec ani číslo své skříňky v šatně a neustále se převlékal do cvičeb-
ních úborů jiných bratrů a sester.
Dr. Myslík byl pravým opakem Kašperského. Jeho zdravý duch, který vynalezl
elektrický ohradník a plnotučné mléko, sídlil v těle prohlodaném snad všemi existujícími nemocemi. Myslík onemocněl dokonce i anaserpentní spinózou, tj. nadměrnou kučeravostí vlny, která jinak napadá výhradně ovce.
Spojením nejlepších vlastností obou vzniká tedy monumentální inspektor
Trachta, tento James Bond přelomu století.
Sokolských prvků najdeme v jeho chování hojnost. Tak v románu „Stín v
maštali“ dopadne Trachta vraha tak, že ukryt ve žlabu pod falešným senem se v rozhodující chvíli švihem v závěsu v podkolení ocitá na žebřinách a dostihne pachatele skokem přes zděšeného koně nadél.
Okénka selských světnic proskakuje Trachta zásadně skrčkou, široká okna vesnických boháčů odbočkou vpravo. Často zmate Trachta soupeře tím, že se k němu
blíží ve stoji o napjatých pažích, takže zločinec ho má v první chvíli za odraz ve
vodě a střílí vysoko nad něj.
Konečně – představu o výjimečných schopnostech Cimrmanova detektiva
Trachty vám nejlépe dokreslí hra Vražda v salonním coupé, kterou uvidíte po přestávce.
Ke hře samé jen tolik: Jedna z jejích postav má hovořit maďarsky. Cimrman
však tento jazyk neovládal. Při psaní měl k dispozici pouze jídelní lístek hotelu Petöfi a jízdní řád uherských železnic. Prosíme diváky, kteří maďarsky umějí, aby
tento nedostatek omluvili.
Dále se nám stává, že diváci nepoznají, kdy tato hra končí. Zůstávají na svých
sedadlech a mnohdy ani nezatleskají. Aby k tomu nedošlo, prozradím vám konec
celé detektivky. Inspektor Trachta řekne: Bude to taková pěkná tečka za tím naším
případem. Opakuji: Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem.
