CESTA Z PRAHY DO LIPTÁKOVA 
Prof. V. Vondruška: 
Vážení přátelé, 
zahajme dnešní představení poslechem vzácného autentického snímku. 
(Z magnetofonového záznamu zazní znělka místního rozhlasu, do níž vpadne 
hlášení: „Láhve s propan-butanem vyměňují se dnes ve 13 hodin před hospodou U 
Sirotků. Opakuji: Láhve s propan-butanem vyměňují se dnes…“) 
To, co jste slyšeli, byla autentická nahrávka znělky místního rozhlasu obce 
Liptákov. Domníváme se, že to je vhodné předznamenání dnešního večera. V tomto 
roce je tomu právě deset let, kdy tato dosud neznámá pojizerská víska vstoupila do 
historie. Mnozí z vás si jistě pamatují, že tehdy byla v domku čp.12 objevena truhla 
s rukopisnou pozůstalostí zapomenutého českého giganta Járy Cimrmana. 
Náš vědecký kolektiv, který se výzkumu této osobnosti soustavně věnuje, navštívil od té doby Liptákov několikrát a nikdy se nevrátil s prázdnou. Sotva jsme 
utřídili obsah truhlice, našli jsme pod podlahou Školníka, poutavý román s pedagogickou tématikou. Další překvapení nám přichystal krecht: přikryt starými pytli ležel tam zcela provlhlý smíšený sbor z třetího dějství Cimrmanovy operety Proso. 
Sotva tajemník Čepelka odložil po bezvýsledném překopání zahrady krumpáč, nachází doc. Weigel v jeho násadě důmyslně maskovanou dutinu a v ní nebojácný 
protirakouský pamflet „Svoji pravdu nebudeme skrývat!“ 
Některá mistrova díla jsme už považovali za ztracená. Vzdali jsme se například 
pátrání po básnické sbírce „Divoké větry“. A tu zde přítomný dr. Svěrák telegrafuje 
z Liptákova lakonickou zprávu: mám je! Přes tyto úspěchy jsme cítili, že takovéto 
sporadické sondy nestačí, že je třeba založit průzkum Liptákova na solidní vědecké 
bázi. Rozhodli jsme se proto vyslat do Liptákova kompletně vybavený tým, který 
by provedl výzkum kraje Cimrmanova stáří. 
Rozdělili jsme se do dvou skupin. První skupinu – pro jednoduchost ji budeme 
nazývat skupinou A – jsem vedl já a jejími dalšími členy byli kolega Brukner a dr. 
Petiška. Jeli jsme v mém voze Škoda 100 L se standardním vybavením a s radiálními pneumatikami. (Svěrák něco nesrozumitelného dodá.) 
Vondruška:  Prosím? 
Svěrák: Nic. Říkám jenom: s děravým chladičem. 
Vondruška:  Ano, já to tu uvádím: s malou závadou v chladicím zařízení. Ale s tím se 
dalo bez obav jezdit. Já ostatně s tím jezdím dodnes. 
Druhá skupina pod vedením dr. Svěráka, nazývejme ji opět pro zjednodušení 
skupinou B – tím nechci říci, že by snad byla podřadnější, to je čistě rozlišovací 
označení – tedy béčko… 
(Svěrák cosi šeptá vedle sedícímu kolegovi.) 
Vondruška:  Prosím? 
Svěrák: Jenom tady kolegovi říkám, že když je to čistě rozlišovací označení, jak 
sám říkáte, tak proč zrovna my jsme béčko? 
Vondruška:  Ale to je opravdu jedno… já to tady klidně opravím, jestli chcete… 
Svěrák:  Opravte to. 
Vondruška:  Dobře, tak tedy my jsme B… A druhá skupina, tedy skupina A, ve složení 
dr. Svěrák, doc. Weigel a prof. Čepelka jela ve voze Fiat 600 D. 
Z Prahy jsme vyjeli 22. září v 9 hodin ráno. Povětrnostní podmínky byly velice pří-
znivé. Posuďte sami:
okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30 
teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33 
výška, tlak, teplota, rosný bod: 
570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-14 
Lepší počasí jsme si nemohli přát. Nálada – alespoň v našem voze, tedy ve skupině A – byla výborná. 
Svěrák: Ve skupině B. 
Vondruška:  Aha, promiňte, ve skupině B byla výborná. První přestávku jsme udělali v 
Brandýse n. L., kde jsme se vydali na prohlídku města pod vedením doc. Weigla, 
který tudy před válkou jako chlapec již jednou projížděl. 
Brandýs je nevelké, ale rušné městečko s rozvinutou sítí služeb. Obyvatelstvo je 
přívětivé a naše přítomnost nezpůsobila v místě žádný větší rozruch. Zdejší občané 
jsou většinou úředníci, dojíždějící za prací do Prahy. Do Brandýsa zase naopak dojíždějí za výdělkem dělníci z Prahy, takže doprava je vytížena oběma směry. 
Ale to už nám časový plán velel nasednout do vozů a pokračovat dál směrem na 
severovýchod. Při průjezdu Starou Boleslaví dostal můj spolujezdec kolega Brukner právě v místech, kde byl na prahu románského kostelíka zavražděn svým bratrem Boleslavem roku 929 nebo 935 – o tom jsou dosud spory – kníže Václav, žízeň. A v té chvíli jsme si uvědomili, jak bylo neprozřetelné, že skupina B – promiňte A – veze veškeré zásoby pitné vody, zatímco my v béčku máme všechny potraviny. Mezi naše vozy se totiž vklínil trailer s betonovými panely, a tak naše skupina 
prožila horké chvilky úzkosti, že budeme od zásob s pitnou vodou trvale odříznuti. 
Naštěstí musela skupina A v Benátkách nad Jizerou tankovat, takže jsme se opět 
šťastně spojili. 
A tady jsme už, přátelé, poznali, že jsme se z Polabí dostali do Pojizeří. Jizera, 
tato Cimrmanova řeka, jako by vtiskla nejen kraji, ale i lidu svůj ráz. Jestliže jsme 
obyvatele Brandýsa nad Labem označili jako přívětivé, pak v Benátkách nad Jizerou už musíme hovořit o vyslovené srdečnosti. Důkazem je např. snímek otištěný v 
našem programu – prosím světlo v sále! Otevřte si laskavě programy na str. 2 – vi-
díte, jak je důležité koupit si program, kdo ho nemá, ať se podívá k sousedovi. 
(Doc. Vondruška si také otevře program a znejistí.) 
Aha, tak promiňte, my jste tam ten snímek nakonec neotiskli. No, nic. Můžete 
zhasnout. 
Dali jsme se s personálem benzínové stanice vyfotografovat, já tady ten snímek 
mám s sebou. (Ukáže publiku malou fotografii.) 
Ta vlevo, to je Janička, vpravo, ta štíhlá, vyšší, to je Katuška. Ten usměvavý 
muž v pozadí je vedoucí Josef Mráz, kterému děvčata žertem přezdívají „Samec“. 
Bohužel nebylo příliš času na bližší seznámení, protože se za námi vytvořila 
dlouhá řada aut, a tak jsme naše přátele na rozloučenou už jen obdarovali: děvčatům jsme dali zrcátka a korále, vedoucímu kapesní nůž s malovanou střenkou. 
Za Mnichovým Hradištěm v obci Dolánky jsme viděli svatbu. Snad nebude na 
škodu zmínit se o svatebních písních, které se tu zpívají: Byly to: Už mou milou do 
kostela vedou, Rožnovské hodiny, Mám malý stan, Čerešničky, Plují lodi do Triany, Kladno, ty černé Kladno, Plují lodi do Malagy, Chlupatý kaktus, Dobré je, že 
už není pána a Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená. 
A teď bych se s vámi rád podělil o další zážitek, na který nikdo z naší výpravy 
nezapomene: Za obcí Držkov, nazývanou Brána Jizerských hor, jsme projeli lesem, 
a tu se před námi, jako by se vynořil z moře, vztyčil mohutný masiv Jizerských hor. 
A v něm se jako perla v královském diadému zaskvěl Cimrmanův Liptákov. 
(Z magnetofonového záznamu zazní znělka místního rozhlasu s částí hlášení: 
„Láhve s propan-butanem vyměňují se dnes…“)