Dr. Jan Hraběta

Skutečně. Cimrmanův grafický záznam hudby je průkazným svědectvím
chlapcova nevšedního hudebního založení. Geneze toho
systému je prostá. K předmětům, na které dítě hrálo, patřily i různé
sklenice. Malý Cimrman brzy postřehl, že výška tónu závisí na tvaru
a velikosti sklenice i na množství tekutiny. Záhy dosáhl takové
dokonalosti…

Vondruška:
Jestli dovolíte, pane kolego, já si myslím, že bychom to mohli
divákům předvést názorně. A není nutné do skleniček ťukat,
stačí k tomu pouhý prst. Kdybyste byli laskavě chvilku ticho,
já bych to předvedl přímo na sklenicích, které tu máme před
sebou. Prst je třeba trochu navlhčit… (Olízne si ho a krouží
jím po hraně sklenice. Když mu to nejde s jeho, půjčí si sklenice
kolegů. Kýžený tón se však neozývá.)

Svěrák:
Já myslím, že si to diváci dovedou představit, že? Každý z nás
to už někde viděl… snad abychom kolegu nepřerušovali.
Vondruška:
Slyšeli jste? Škoda, že jste do toho teď mluvil, pane kolego,
teď už mi to zase nezní… No, nic.

Hraběta:
Tak tedy malý Cimrman dosáhl záhy takové dokonalosti, že
mu stačil pouhý pohled na sklenku, aby věděl, jakým tónem
zazní. A tak si chlapec mohl sednout ke stolu a kreslit si melodie
přímo na čtvrtku papíru. Zde vidíte skladbičku, kterou
pětiletý Cimrman složil k narozeninám své starší sestry Luisy.
My si můžeme píseň zahrát a zazpívat.
(Vezme ukazovátko, zpívá a ukazuje na obrázku.)
Nechoď domů opilá,
sestřičko má rozmilá.
Po víně, po víně
narazíš vždy do skříně.
Povězme si nyní, jak je možné, že se Cimrman nestal virtuosem.
Cimrman totiž neměl to štěstí jako např. Mozart, kterého
do klavírní hry zasvětil otec, sám výborný muzikant…
Vondruška:
Promiňte, pane kolego. Já myslím, že by tu mohl vzniknout
mylný dojem, že Cimrman byl jako dítě pouze zázračným
fenoménem hudebním. To bychom zase upadli do druhého
extrému. Jeho talent se od začátku vyvíjel opravdu všestranně
– v deseti letech napsal například tuto báseň:
Krejčovský synek
Jsem synem krejčího.
Co může být lepšího?
Když potřebuji kalhoty,
ušije mi kalhoty.
Když potřebuji vestu,
ušije mi vestu.
Takový synek z hospody
má zase jiné výhody,
chce-li však míti kabát nový,
musí příjíti k tatínkovi.
Báseň stojí alespoň za kratičký rozbor. Dítě si váží svého otce
a vyjadřuje svou radost z toho, že se narodilo právě v krejčovské
rodině. Motivy této radosti nejsou nijak mlhavé, ale zcela
konkrétní: tatínek umí ušít vestu a kalhoty. Tedy úcta k práci
a vědomí její důležitosti. I bohatý synek hostinského „musí
přijíti k tatínkovi“, neboť jeho otec není s to kabát vyrobit.
Desetiletý autor již ví, co je dělba práce.
Svěrák:
Ano, ale myslím, že jsme trochu přetrhli nit referátu dr. Hraběty.
Prosím, pane kolego.
Vondruška:
Ano. Nebo ten rýmový aparát básně…
Svěrák:
Ten je také pěkný. (Gestem Vondrušku usadí.)
Hraběta:
Cimrmanův otec, na rozdíl od otce Mozartova, měl k hudbě vysloveně
záporný vztah. Malý Cimrman neslyšel nikdy z tatínkovy dílny
zpěv. Nevzpomíná si ani, že by si otec někdy broukal. Amuzikální
živnostník se však přece jen dal jednoho dne manželkou pohnout
k tomu, aby koupil dítěti v Schlesingerově vetešnictví za poloviční
cenu tříčtvrteční housle a dopřál mu vyučování u vídeňského če-

cha Vojtěcha Jedličky. Jedlička, houslista promenádního orchestru,
dal si totiž u Leopolda Cimrmana šít svatební oblek. Jeho finanční
možnosti nebyly valné, a souhlasil tedy s nabídkou, že dá od ušití
několik hodin houslové hry mistrovu synkovi. Oblek ho přišel na
devět lekcí. Domníval se jistě, že za tu dobu stačí malého Cimrmana
naučit nanejvýš smykům po prázdných strunách. Žák jej však brzy
vyvedl z omylu. Již ve druhé lekci nebylo na prázdných strunách co
procvičovat, a Jedlička musel chtě nechtě přikročit k prstokladu. Po
několika pokusech Cimrman hladce zvládl staccato i détaché a intuitivně
tíhl k dvojhmatům. V šesté lekci tlačil už učitele do druhé
polohy, kde se Jedlička sám pohyboval velmi nejistě.
Svatební šaty byly dohotoveny k předposlední lekci. Jedlička
s nimi nebyl příliš spokojen, nicméně slíbil, že udělí svému žáku
hned po svatbě zbývající devátou lekci. Nikdo netušil, po tom, co
dítě tak lehce zvládlo předchozích osm lekcí, že devátá bude osudová.
Došlo totiž k nečekané věci. Nevěsta se v předvečer sňatku
rozhodla, že si Jedličku nevezme. Marně se jí vyptávali po důvodech.
Vždycky jen zrudla, zamkla se do komory a v pláči odtud volala:
„Visí, visí!“ Jedlička nakonec usoudil, že jeho neštěstí zavinil špatně
ušitý oblek, který na něm visel. My dnes s odstupem tolika let těžko
můžeme objektivně posoudit, zda Leopold Cimrman ušil zmíněné
šaty dobře nebo špatně. Ať tak či tak, Jedlička se rozhodl, že se
krejčímu pomstí. Kdyby byl za ušití obleku zaplatil, jistě by byl chtěl
zpátky peníze. Takto si však řekl, že dostane zpět vše, co vložil do
svého žáka. Uvědomíme-li si, s jakou láskou vzpomíná Bedřich Smetana
na svého prvního učitele Antonína Chmelíka, či Josef Suk na
venkovského kapelníka Plachého, pak nám vystoupí temná postava
učitele Jedličky v celé své obludnosti. Jára Cimrman líčí poslední
hodinu u učitele Jedličky takto:

„Nyní umíš hrát jako obstojný amatér,“ řekl mi učitel.
„Chceš-li být však virtuosem – a to ty jistě chceš – musíš vše, co jsi
dosud hrál smyčcem před kobylkou, hráti za kobylkou. Přeji ti mnoho
zdaru.“ Já, důvěřuje každému jeho slovu, jsem za odcházejícím
učitelem dojatě volal: „Děkuji mnohokráte, pane učiteli!“ A sotva
Jedličkovy kroky dozněly, zkusil jsem první tahy po způsobu virtuosů.
Bylo to žalostné. Vše, co jsem se dosud naučil, to vše náhle
nebylo k ničemu. Struny vydávaly pištivé tóny, na něž práce levé
ruky neměla nejmenšího vlivu. Jiné dítě by jistě mrštilo housličkami
o podlahu, a snad by je i rozdupalo. Já však byl houževnatý. Celá
léta jsem vytrvale naslouchal skřípotu svého nástroje, nedbaje nadávek,
kterými mě častoval můj nehudební otec.
Tolik svědectví samotného Cimrmana. Semeno zaseté bezcitným
učitelem Jedličkou, tímto houslistou třetího nálevu, připravilo svět
o druhého českého Kubelíka. Jeho lest prohlédl Cimrman až ve
svých dvaceti pěti letech, kdy jako asistent katedry fyziky na univerzitě
v Heidelberku pochopil, že kobylka rozděluje strunu na dvě
vzájemně nezávislá pružná prostředí. Začínat dráhu houslového virtuosa
bylo již pozdě. A tak po sobě v říši hudby zanechal Cimrman
stopy jen na poli kompozice, hudební výuky a teorie.