ZÁVĚREČNÁ BESEDA O CIMRMANOVĚ HŘE LIJAVEC
Prof. Ladislav Smoljak:
Vážení přátelé, vítám vás na našem představení. Úvodem jenom takovou malou
organizační změnu: z technických důvodů jsme se rozhodli přehodit pořadí jednotlivých částí večera. My jsme původně nejdříve sehráli hru Lijavec a po ní následovala beseda o hře. Ovšem zkušenost ukázala, že to nebylo šťastné řešení, protože
většina diváků o přestávce nebo během besedy odešla, posledně jsme tu nakonec
zbyli sami. Takže dnes to obrátíme a začneme nejdříve tou besedou. Čili jestli máte
někdo nějaký dotaz k té hře, kterou uvidíte, tak se nestyďte a klidně se zeptejte. My
jsme tady od toho, abychom odpovídali… Nikdo? Můžete se zeptat na cokoli, co se
týká té hry třeba jen vzdáleně… Máme tu odborníky na jednotlivé aspekty celé
problematiky. Např. já mohu zodpovědět všechny dotazy týkající se historického
kontextu hry Lijavec, je to doba před první světovou válkou, to jsou vlastně po-
slední léta vlády Františka Josefa I. K tomu by mohla být řada zajímavých dotazů. I
odpovědí samozřejmě. Pak tu máme kolegu Vondrušku, specialistu na anekdoty…
tedy ne že by je musel zrovna vyprávět, jde spíš o literárně vědeckou analýzu. No,
jsou nějaké dotazy? Je tu také kolega Weigel, který zmapoval poslední léta Cimrmanova života… z té doby ta hra právě pochází. Pak je tu dr. Hraběta, znalec života ve věznicích. A konečně tu dnes máme i kolegu Kotka, mistra sportu, který nedávno navštívil místo posledního Cimrmanova pobytu. Vy jste, to je pravda, trochu
v nevýhodě, že jste ještě Lijavec neviděli, ale jistě vás napadá řada dotazů k tomu,
co už teď o tom víte. Celé drama se odehrává v takzvaném herberku. Co je to
vlastně takový herberk? To jistě mnozí z vás nevědí a my tu máme odborníka, prof.
Vondrušku, který by dovedl dotaz podobného druhu zodpovědět.
Prof. Pavel Vondruška:
Ano, tak to je zajímavý dotaz a je vidět, že tazatel má takovou zdravou filolo-
gickou zvědavost. Náš čtyřdílný Příruční slovník naučný toto heslo neobsahuje. Také Otto mlčí. Zato v Trávníčkovi najdeme sice stručné, ale postačující vysvětle-
ní: v původním významu znamená herberk útulek pro cestující tovaryše. V přeneseném významu znamená totéž slovo velký nepořádek. Vnucuje se jistě otázka,
proč máme pro pojem nepořádek stejné pojmenování jako pro pojem útulku. Já
myslím, že na odpověď přijdete sami. Zkuste si představit takový herberk, stavení
často jen dřevěné, někde při okraji prašné cesty, o jedné místnosti, velké asi tak jako naše jeviště, bez jakéhokoli sociálního zařízení, a v něm na podlaze, na slamnících, pod houněmi nebo jen tak pod kabáty čtyřicet, padesát, někdy i sto deset tovaryšů. A teď si představte, že všichni ti tovaryši se na noc zuli. A takový tovaryš,
nesmíte si ho idealizovat, to nebylo jako třeba tady kolega Weigel, který se před
představením oholil, umyl, vzal si čistou košili, ponožky… Takovým tovaryšům se
o ponožkách ani nesnilo. Ti měli, vážení přátelé, onuce. Já nevím, jestli víte, co to
taková onuce byla. Ono když vám řeknu, že to byly nastříhané proužky plátna, tak
to tak hrozně nevypadá. Ale představte si, co se s takovým proužkem plátna stane,
když je do něho zavinuta noha, která ujde za den desítky kilometrů v parnu, prachu
nebo blátě, noha, která se pochopitelně potí…
Smoljak: Já myslím, pane kolego, že by to stačilo…
Vondruška: No, ne, ono to tam visí, přes noc!!! A nevětrá se tam! A ty tovaryše si
musíte vynásobit dvěma, abyste měli představu, kolik takových onucí…
Smoljak: Ano, tak děkuji kolegovi Vondruškovi. Tak to bychom měli vysvětlen ten
název. Další dotaz.
Vondruška: Ono se to bagatelizuje, ta problematika toho vandru. Ale já bych vás
tam poslal, pane kolego. Na jednu noc! A viděl byste. Ona by vás přešla chuť na
vandrování.
Smoljak: Ano, tak diskuse se nám rozproudila… Jsou ještě nějaké dotazy?
(Jestliže se během besedy někdo z publika opravdu přihlásí a jeho dotaz bude korespondovat s některou z připravených odpovědí, předá Smoljak slovo příslušnému
kolegovi. Některé dotazy může improvizovaně zodpovědět sám. Dotazy, s nimiž si
účinkující nebudou vědět rady, se odbudou např. takto: „To je hezký dotaz, ale my
tu máme lepší.“ Nebo: „Ano, to je pěkná otázka, ale já bych ji formuloval přesně-
ji.“ Přeformuluje ji v otázku zcela jinou.)
Vidím, že přímé dotazy z publika nejsou… My tu naštěstí máme řadu dotazů z
minulých besed a některé opravdu stojí za to. Takže bychom mohli začít jimi, než
se někdo osmělí. Tak je tu např. dotaz (vytáhne ze štůsku papírů lístek), jak dlouho
vládl císař František Josef I. To mohu zodpovědět sám. František Josef I. nastoupil
na trůn v r.1848, tedy v roce, kdy Evropou otřásají revoluce. Francie, Uhry, Německo, ba i Čechy. A vládl až do r.1916, kdy zemřel, aniž se dověděl, jak dopadla
l. světová válka, kterou vlastně započal. Takže byl na trůně bez dvou roků sedmde-
sát let. Víte, když je v učebnici napsáno 1848 až 1916, člověku to tak prošumí hlavou, aniž si uvědomí, jaká obrovská časová plocha vlády jediného člověka je tím
pokryta. Já jsem si tady připravil takový malý příklad.
Představte si šestiletého chlapce, který jde v r. 1848 v osm ráno do školy. Jde s
tou brašnou, přeleze dvě tři barikády, potká toho Friče, Špínu, Márinku, přijde do
školy, posadí se do škamny a vedle tabule vidí obraz císaře Františka Josefa I.
Uplyne čtrnáct let, chlapci je dvacet, ožení se, má chlapečka a po šesti letech jde tento jeho syn zase do školy. To už jsou ty barikády uklizeny samozřejmě, píše se
rok 1868, je to o dvacet let později (14 plus 6), a ten synek vidí vedle tabule zase
obraz Františka Josefa I. No a pak se historie opakuje: chlapec dospěje, připočteme
mu tedy do dvacítky těch čtrnáct let, má chlapce, ten jde po šesti letech zase do
školy, jsme opět o dvacet let dál, píše se rok 1888, a vedle školní tabule – koho nevidí: Františka Josefa I. A máme tu zase jeho syna, dalších dvacet let, rok 1908, a
vedle tabule pořád pevně visí ten nesmrtelný František Josef I. To už máme, přátelé, čtvrtou generaci, která má vedle tabule stále stejný obrázek. Jen si to porovnejte,
jak my jsme to za sedmdesát let měli proti nim pestré. Čili, přátelé, teď už máme
představu, co to je bezmála sedmdesát let vlády. Taková dlouhá vláda musí být vyčerpávající jak pro vládnoucího, tak pro ty ovládané.
A tohle Cimrman pěkně vystihl ve hře, kterou jste právě viděli, tedy kterou uvidíte. Cimrman cítí tu oboustrannou únavu panovníka i jeho národů a tuší, že stačí
jeden jediný silnější náraz a monarchie se rozpadne. To tušení bylo samozřejmě
umělecké. Cimrman nemohl vědět, že tím nárazem bude 1. světová válka. On ho
symbolizuje přírodním živlem, silným a dlouhým deštěm – lijavcem.
A máme tu před sebou další dotaz: Jak se Jára Cimrman dostal do starobince?
To je, myslím, otázka jako šitá pro doc. Weigela.
