PRAVDĚPODOBNÝ OBSAH OPERETY PROSO 
Doc. Jaroslav Vozáb: 
O Cimrmanově operetní tvorbě se nám podařilo shromáždit řadu cenných 
zpráv. Ovšem operetní dílo samo musíme pokládat z valné části za ztracené. Existuje buď ve zkomolené podobě u těch, kteří si výsledky Cimrmanovy práce přivlastnili, nebo jen v útržcích a torzech. A právě útržky z operety Proso jsme nalezli 
v místech, kde bychom to nejméně čekali. Vyslechněte prosím svědectví technika 
pražského rozhlasu Karla Probošta. Karel Probošt vypráví: 
„Koncem šedesátých let jsem byl pro své katolické jméno přeřazen na podřadnou práci v suterénu. Mým úkolem bylo celé dny poslouchat smazané magnetofonové pásky, zda jsou kvalitně smazány. Práce to nebyla těžká. Jen málokdy se stávalo, že jsem byl na pracovišti probuzen náhlým několikavteřinovým zvukem záznamu. Byl to vždy útržek nějaké hudby či zpěvu. Docházelo k tomu jednou, dvakrát za rok, někdy i častěji. Tyto úkazy jsem si nedovedl vysvětlit, a svěřil jsem se 
proto s celou věcí doktoru Hedvábnému.“ Tolik svědectví Karla Probošta. 
Dr. Hedvábný podrobil útržky magnetofonového pásku své osvědčené hypermanganové lázni a provedl filtrační zkoušku přes živočišné uhlí. Zkouška potvrdila, 
že má v ruce zbytky nahrávky Cimrmanovy operety Proso. 
Kdo ji ale natočil a jak se dostal k partituře? K odhalení tohoto tajemství pomohla dr. Hedvábnému náhodná známost s předválečným operetním režisérem 
Alfrédem Kubíkem, dnes vedoucím čistírny peří v Praze-Braníku. 
Alfréd Kubík prý často vyprávěl dr. Hedvábnému o tom, jak byl za války fašisty 
totálně nasazen do nedýchatelného prostředí vídeňského operetního archivu, aby 
- 5 - 
tam utíral po náletech prach. Před bombardováním vybíhal Kubík vždycky do zahrady, kde zalehl mezi angreštové keře – jako nevoják vycházel totiž z laického 
předpokladu, že spojenci na angrešt nezaútočí. 
Jednoho dne, právě v okamžiku, kdy rádio ohlašovalo nepřátelské svazy, zřítil 
se z regálu těžký notový fascikl. Vystrašený Kubík leknutím omdlel. Když se po 
náletu probral, zjistil, že zahrada právě v místech, kde rostly angreštové keře, dostala plný zásah. Tehdy si Alfréd Kubík slíbil, že z vděčnosti převeze osudný notový fascikl po válce do Prahy a celé dílo stůj co stůj natočí. 
Začal hned v roce 1945. V roce 1950, kdy měl hotovo už prvních 47 obrazů, se 
však zúčastnil dvoudenního semináře v Liblicích. Tam se prvního dne dověděl, že 
opereta je úpadkový žánr, a druhého dne, komu slouží. 
Po seznamovacím večírku, konaném na závěr školení, Kubík v záchvatu výčitek 
svědomí partituru spálil a 178 pásků rozpracované operety Proso dal smazat. Ukázalo se však, že se Cimrmanova hudba do magnetofonového pásku nesmazatelně 
vryla. Místa hudebně nejsilnější vzdorovala i nejmodernějším mazacím aparátům. 
Díky tomuto úkazu se nám zachovalo šest dvou až pětivteřinových zlomků, z nichž 
jsme zrekonstruovali celý obsah operety Proso. Povězme si jej alespoň ve stručnosti. 

Na samotě nedaleko skotského města Glasgow se v chudé rodině srbského vystěhovalce narodil mladičký hrabě Nikolič. Rodiče se před svým bohatým synkem 
styděli za svou chudobu, a tak hrabě Nikolič prožil těžké dětství. Naštěstí přišel 
otec o celé synkovo jmění tím, že je uložil do místního peněžního ústavu na heslo 
„Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju predstavlja u stvari pravodlivo krivudanje“, které zapomněl. Mladičký Nikolič prodává posléze otcův dům a 
za stržené peníze kupuje lom. Tak končí první obraz. 
Ve druhém obraze zastihujeme hraběte Nikoliče na carském dvoře, kde v 
přestrojení za anarchistu Kuragina svádí jednookou dceru generála Jusupiče. Generál si však brzy všimne, po kom jeho dcera pošilhává, rozzuří se a uhodí Arkadije 
Leontějeviče do tváře. Básník Vsevolod Majskij nemá odvahu se přítele zastat a 
zahanben prchá ze sálu. Příchodem Soni druhý obraz končí. 
Třetí obraz. V zámku pozdě večer hovoří stará klíčnice Markéta s Annou, schovankou Gavestonovou, o minulosti, o mladém baronu Juliovi, který kdysi zmizel, i 
o staré hraběnce. Anna se přiznává, že před časem ošetřovala jakéhosi anglického 
důstojníka. Kupodivu však také ví, že se téže noci dostaví do zámku Dickson. Tak 
mine noc a ráno opravdu dojde k dražbě. To vše pozoruje z řiditelné vzducholodi 
hrabě Nikolič, tentokrát již se svou ženou Helenou a dětmi Vašíkem, Slávkem, Boříkem, Mirkem, Jendou a dalšími. 
V sedmnácti následujících obrazech ilustruje Cimrman názorně rozkvět řemesel 
a vzrůstající moc městské buržoazie. 
Dvaadvacátý obraz je pak vlastně jen řadou svěžích zpěvních čísel, vysvětlujících princip Nikoličova vodního čerpadla se zpětnou záklopkou. Básník Vsevolod 
Majskij se tu pouze mihne. 
To už ale opět sledujeme hraběte Nikoliče, jemuž je při soudním řízení ve Štýr-
ském Hradci zabaven celý zámeček Beringshof (obraz 23-28) i s přilehlými rybníky 
(obraz 29). 
Děj obrazů 30-47 by byl ve stručném podání poněkud nepřehledný, a proto se 
zastavíme až u obrazu 48, v němž je Eliška již provdána a rychtář Hlavsa umírá. K 
dovršení neštěstí přichází zpráva ze Skotska, že v Nikoličově lomu narazili na hlínu. Ukazuje se však, že René myslel své výhrůžky vážně. Hrabě Nikolič musí do 
vzduchu, neboť jedině tam se cítí bezpečný. Do gondoly své vzducholodi však nebere, jak byste očekávali, nostalgickou Olgu, nýbrž nostalgickou Helenu. 
V obrazech 50 až 61 vznáší se Nikoličova vzducholoď nad územím Čech. Následujících šest obrazů líčí děj v krajině pod ní. Neuvádíme ho, protože je právě 
obsahem operety Hospoda Na mýtince, kterou uvidíte po přestávce. 
Jistě vás zajímá, jak celý příběh, který jste se mnou sledovali, končí. 
Ve třiceti pěti zbývajících obrazech už hrabě Nikolič nežije, a proto jen stručně: 
Elvíra se Soňou dožívají svůj život na statku v Cáchách. Karel se stal plukovníkem 
a jeho syn Bedřich byl přijat na hospodářskou školu. Neúnavný smíšek Heřmanský, 
který nás jako povedené čertovo kvítko provázel celou operetou, se přece jen dočkal toho vytouženého vyznamenání. A Robert? Sami víte, jak to s takovými bývá. 
Toulavá krev se nakonec usadila a z Roberta se v posledním dějství stává starostlivý otec rodiny. 
Šílenství Žofiino je tedy jediným tragickým tónem v celém tak rozmarném příběhu. 
Tolik tedy k obsahu díla.