Když šedá kobyla ocasem zametá
Utichlé ulice, Paříž, ta koketa
V stíny se obléká, ve šperky pochodní
Od mostů táhne chlad a vítr východní
S listím si pohrává před bránou kamennou
Ke nebi ční Notre-Dame, noc táhne nad Seinou
Hlas zvonů půlnočních sráží se se s ozvěnou
A v řadě chrličů civící do fiál
Pohne se jeden a vznese se nad portál
Daleko strašnější, než skřeti z pískovce
Noc plná soucitu mění zvěř na lovce
Noc je den zvoníka, jen noc mu dá, co chce
Ve dne je přízrakem, v noci je skutečný
Ke hvězdám zvedá tvář, myslívá na slečny
Na úsměv cikánky, náramek z provázku
Noc je den hrbáče, myslívá na lásku
