Včera v nóbl společnosti při sklence Zahnul jsem svý nejmilejší myšlence Odešla a teď mi tady schází Zahnul jsem jí s povětrnou frází Cestou domů v těžké noční době Řek mi Měsíc: Zahnul jsi sám sobě! Než jsem usnul tak mě něco napadlo Vstal jsem s hrůzou potmě hledal zrcadlo A hned cítím jak mě louplo v kříži Co to tu mou hlavu tolik tíží? Padám - už to nejde zpátky na nohy Já jsem z toho jelen vždyť mi z hlavy rostou parohy! Celou noc si marně hlavu lámu Mezi dveřma nebo na okenním rámu Zkouším věšet svoji trofej do haly Zatím auta troubí ranní halali Nápadů mám doopravdy poskrovnu A tak asi budu muset obětovat mozkovnu Vstanu půjdu zamíchám se do davu Ode dneška vždycky s davem poplavu Jinak se svejch parohů nezbavím Než když zkrátka splynu s davem bezhlavým