Včera v nóbl společnosti při sklence
Zahnul jsem svý nejmilejší myšlence
Odešla a teď mi tady schází
Zahnul jsem jí s povětrnou frází
Cestou domů v těžké noční době
Řek mi Měsíc: Zahnul jsi sám sobě!
Než jsem usnul tak mě něco napadlo
Vstal jsem s hrůzou potmě hledal zrcadlo
A hned cítím jak mě louplo v kříži
Co to tu mou hlavu tolik tíží?
Padám - už to nejde zpátky na nohy
Já jsem z toho jelen vždyť mi z hlavy rostou parohy!
Celou noc si marně hlavu lámu
Mezi dveřma nebo na okenním rámu
Zkouším věšet svoji trofej do haly
Zatím auta troubí ranní halali
Nápadů mám doopravdy poskrovnu
A tak asi budu muset obětovat mozkovnu
Vstanu půjdu zamíchám se do davu
Ode dneška vždycky s davem poplavu
Jinak se svejch parohů nezbavím
Než když zkrátka splynu s davem bezhlavým
