Vylezu pod vrchol čtvrtohory
Mrknu se dolů - propast staletí
Pod sebou vidím prapodivný tvory
V zajetí času v čase zajetí
Člověk si šplhá stoupá jako kdysi
Najednou ale překvapeně zjistí
Že tady na tom vetchým laně visí
A bůh ví kdo ho jistí
Že každou chvíli začnou lítat skoby
Řítí se na něj těžkej balvan doby
Snad ještě jedno století
A už poletí...
Rezavá výzbroj torna téměř prázdná
A tak se ptává trapný ozvěny
Kde se v něm vzala drzost nehorázná
S kterou se pustil do stěny
Vylezu pod vrchol čtvrtohory
Mrknu se dolů - propast staletí
Sám sebe vidím mezi těmi tvory
V zajetí času v čase zajetí
