Rozložen na křesle jak paša seděl jsem
v pochmurné jídelně starosvětského sídla,
vonící pakostem a čerstvým ovocem,
před mísou jakéhos snad belgického jídla.
Za hodů naslouchal jsem šťasten hodinám.
Vtom vrzly za tahu však dveře do kuchyně
a vešla služebná – důvod mi nebyl znám –
s rozpjatým fišátkem a pentlí na ofině.
A přejíždějíc si konečkem malíčku
broskvově heboučkou růžovou tvářičku
a špulíc rozkošně svá dětská ústa stále,
upravovala stůl, pokrytý mísami.
Pak – jistě, abych jí dal pusu, šeptla mi:
"Zkus, prosím, chytla jsem do tváře průvan nenadále."
