Měříš metr devadesát, ještě pořád máš co česat; sem tam vada, ale skrytá, 2 + 1, maturita... Přesto jenom vratké šance. Co ti zbývá? Tolerance rozchodů a zádí lodí. A tři slova: "Tak to chodí." Tak to chodí, tak to chodí, tak to chodí. Scházíš z očí, scházíš z mysli. Dobrá, zas jsi nezávislý. Jenže bos jak karmelitán šel bys tam, kde byl bys vítán s trochou zájmu, když ne lásky. V rouchu z dýmu gaulloisky prosíš noc, to blahorodí: "Neříkej mi, jak to chodí." Jak to chodí, jak to chodí, jak to chodí. Ptáš se hvězdy, která padá, proč je stínem slibu zrada, křestním jménem vzniku zánik... Vojskům, spícím v hoře Blaník, němým v nebi, hluchým v barech, podej stížnost v sedmi paré. Pomůže to? Neuškodí. Nezaujme. Tak to chodí. Tak to chodí, tak to chodí, tak to chodí. V srdci krev a v krvi touha. Kdo ji zapře, ten se rouhá. Kdo ji přizná, toho zničí. Proto v tobě všechno křičí: "Žít se chce a žíti nelze!" Řekneš to mně, nebo Helze? Čekáme tě na poschodí. Vybereš si. Tak to chodí. Tak to chodí. Tak to chodí. Tak to chodí.