On: Déšť, notně zkormoucený brach, byl dvacet hodin na spadnutí. Už padá. Jako sebevrah do temné rokle, plné suti. Jsme sami, na kost promoknutí. Ona: To já jsem řekla: "Pojďme ven…" On: Bylo to skvělé rozhodnutí! Můj Bože, to je krásný den. Ona: A kdo to po mém srdci sáh'? On: Déšť? Ten se vždycky všude vnutí… Anebo strach? Tvůj dávný strach? Ona: Spíš anděl vzal mě do perutí. A teď mě hezky balamutí, můj andělíček, Engelchen… V tom čase k nezapomenutí. Můj Bože, to je krásný den! On: Snad celý svět je na špalkách. Ona: Jo, rez je při veliké chuti! On: Můj neklid ale někam plách' jak kapky odhozené rtuti. Jen jedno tvoje vydechnutí - a já byl náhle vyléčen. Ona: Tu medicínu daruju ti… Můj Bože, to je krásný den. On: A z vlků jsou dnes malamuti. Ona: A z noční můry prostý sen. On: A na ten sen je spolehnutí… Oba Můj Bože, to je krásný den.