Dvacet dva deset. Přijel major; vyhradili mu jízdní pruh. Na dlažbu podle platných řádů kouzelnou křídou kreslí kruh. Do kruhu obrys. Obrys těla... Zemře tu člověk? Nebo... Bůh? Nová je scéna, starý scénář: Duch versus Lapiduch. 22:15. Na oslíčku vjíždí ten, kdo byl ohlášen v důvěrných zprávách residentů pro tento rok, pro tento den. Pro zemi, tvrdší než ta dlažba... Může být láska jako pluh? Kdo se ptá, chápe jádro sporu Duch versus Lapiduch. 22:20. Ve hře světů Noc dala flek - a Měsíc ré. Na nosech slečen zlátne pudr, flašinetáři mají pré. Naděje kvete v barvách konfet, oslík jde s hřívou plnou stuh... Zmatek je starou hudbou válek Duch versus Lapiduch. "Dvacet dva třicet!," volá major. "Tož, Ecce Homo v sekci Cé!" A tebe ptá se: "Pane Pilát, mám pustit hochy do akce?" Na střeše snajpr s pevnou rukou. Řítí se hvězdy, chvěje vzduch. Celý svět čeká, co teď řekneš?